Svetlo medzi oceánmi

Mám k tomu poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu je to obdivuhodně pomalu plynoucí, až skutečně máte pocit všech těch uplynulých let (rozhodně to působí mnohem delší než to ve skutečnosti je; ovšem v dobrém slova smyslu), na druhou stranu si to z předlohy bere jen ty stěžejní okamžiky bez omáčky kolem čili to působí jako osnova melodramatických tklivých klišé plných Sofiiných voleb, které být použity v mexické telenovele, tak se jeden umlátí smíchy. O závěru jak z jiného filmu/žánru ani nemluvě. To proč to nakonec funguje tak dobře, je režijní vedení, genius loci bezútěšných lokací (kdo jiný než jejich mistr Arkapaw) a především na tak emocionálně vypjaté melodrama sympaticky utlumené herecké výkony. (26.12.2016)

Strážiť maják kdesi na konci sveta je vysnená práca pre nejedného introverta. Nikdy som nechápala, v čom ale spočíva oná "náročnosť" tej práce (okrem neustáleho súboja s vlastnou psyché v snahe nescvoknúť sa). Vo dvojici sa to ale už ťahá lepšie. Technická poznámka spočíva v tom, že každá rozumná žena by po prvom potrate išla v tehotenstve radšej asi na pevninu. To nič nemení na tom, že tento film je zjavenie, aké sa vyskytne len raz za čas. (21.12.2016)

Asi shoda okolností, ale stává se to. Před tímto filmem jsem viděl Kore'edovo "Jaký otec, takový syn" ze stejné doby. Tématem tam i zde je "(ne)příslušnost dítěte k rodině". Řešení jsou ale různá, snad proto, že mezi nimi leží půl světa; navíc "měkké" řešení japonské je sympatičtější než "tvrdé" zélandské. Zde je kamenem úrazu válečný veterán Tom Sherbourne, který chce dožít v ústraní, ale ožení se a chce mít pět dětí, usiluje o pravdu, ale většinou lže, a tak právě on je oním Janusem se dvěma tvářemi, ale jen dvěma očima, v každé jen jedno. A tak selže nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti. Není tedy schopen setrvat v pravdivosti ani ve lži, kterou zpočátku zapuzoval, ale posléze s nadšením přijal. (03.05.2020)

Melodrama jako fík. Bála jsem se nudy i přehnaně sladkobolných scén, ale nedočkala jsem se ani jednoho. Zásluhu na tom má krásné nasnímání a hlavně ústřední trio Fassy + Vikander + Weisz. Bolest jejich postav jsem chápala a prožívala s nimi. Nezdály se mi ale úvodní "námluvy", které byly hotové mrknutím oka. Každopádně silný zážitek. (15.08.2019)

Asi hodinku jsem si říkal, že výsledek zaostává za papírovým očekáváním. Nakonec jsem se naštěstí docela zmýlil. Režisér Derek Cianfrance oslnil i naštval už svým syrovým a odtažitým debutem Blue Valentine. „Naštval“ proto, že to zdaleka nebyl stravitelný film, na druhou stranu oceňme, že si šel svou vlastní cestou, a stejně jako v druhém dítku (Za borovicovým hájem) ukázal svůj cit pro pohlcující atmosféru. A jelikož tehdy nechal Ryana Goslinga a Michelle Williams projít bolestivým vztahovým rozkladem, můžeme předvídat, že se tentokrát dočkáme něčeho podobného. Zajímavý rukopis tedy pokračuje, doba se změnila. Po válce není nic jako dřív, takže samota správce majáku bude pro Michaela Fassbendera tou správnou cestou pro vyčištění vzpomínek. Nová příležitost mu přivane i Aliciu Vikander, která má sice půvabnou tvář, ale dítě donosit nedokáže. Pomůže kojenecký pláč vycházející od oceánu. Dá se nicméně očekávat, že to tak snadné nebude, bohužel některým motivacím a volbám hlavních hrdinů jsem příliš nevěřil. A ač Cianfrance mistrně vede každého herce a začíná platit za černého režijního koně, až příliš spoléhá na náhodu. Nejde jenom o obsah člunu, ale i o návštěvu hřbitova, setkání na výročí, „správná“ matka v obchodě. Možná rýpu, ale je to tak. Vnitřní hloubku mu ale upřít nelze. Jeden výhružný pohled Vikander nebo vyhaslost v očích Fassbendera a hned víme. K tomu skrumáž zvuků, emotivní obrazová stránka, zvolená hudba. To je radost. 70% (27.02.2017)