Severní most

Pokud mohu říct, že mě nějaké filmy okouzlily, pak tento je určitě jedním z nich. A přitom těžko říct čím, snad enigmatičností děje-neděje, chováním postav-nepostav, pohybujících se v prostředí, které není domácké ani cizí. Jako by se to všechno odehrávalo v něčí hlavě, která není moje ani nikoho jiného. Snad je to mrak, ve kterém chvíli spatřujeme nějaký tvar, který se záhy rozplyne. Cesta k pochopení vede skrz neporozumění. Divák je k obrazovce vraiment riveté (přinýtován). (13.10.2015)

Tenhle Rivette mě, až na trošku nudnější prostředí část, docela bavil. Vyskytuje se zde řada podivných situací a vůbec, to pobíhání po Paříži za zvuků Piazzollova Libertanga je příjemné samo o sobě. (14.06.2011)

Vlastní blbost, že jsem to nedokázala vypnout a pořád čekala, co se z toho vyvrbí...samoúčelný (rádoby)intelektuální žvást.... (30.12.2010)

Měl jsem s tímhle dalším ultralevným Rivettem dlouho potíž; má pomalý rozjezd. Dal jsem ho asi na 8x. Někdy jsem u něj usnul a musel se vrátit. Na začátku mi vůbec nedoklapávala ona hypnotičnost, nenacházel jsem se v šerednosti Paříže začátku osmdesátek. Pascale Ogier mě neskutečně štvala, kamenní lvi nezaujali, obsedantní oči jakbysmet. U Bulle jsem si už poněkolikáté nebyl jistý, co na ní všichni měli. A pak jsem si začal všímat jemného pletiva jejích vrásek a po registrování fórků s věčným stoupáním po schodech, jsem se začal cítit důvěrný se slepými betonovými zákoutími, které zbyly někde vzadu za „živějšími“ budovami: takové jak kdyby zenové zahrádky určené možná ještě tak k tomu, aby se na nich pohřbila mrtvola pod suchý pelyněk – dětská hra... A vnímal jsem, že jsem si podobné hry hrával u nás na sídlišti u Jižní spojky v Praze - Braníku, než se to tam pro střepy z bezdomoveckých sídel a neprůchodnost šípkovými keři stalo uprostřed řevu dopravy zakleté nadobro. A skrz to už prosakovalo to co dělá Rivetta zajímavým: dvojí dno příběhu, hermetický význam sdělovaného, nikdy úplně rozklíčovatelný, ale bezpečně vypovídající o nápřahu do vertikály - i se vší !"komediálností" a mixem žánrů. A pak jsem si ještě  všimnul rivettovské chemie obou žen – není jako v jiných jeho filmech konkurenční povahy, ale je mateřsko/dceřiná. Bulle je bývalá revolucionářka, zkrachovalá, chtělo by se říct... – v jejím úsměvu je škleb smutku z poznání. A Pascale je ta, která si frčí na tom, co osmdesátky právě nesou v proudu – však na to taky zařvala. A která že chrání kterou, když někdy potkají pavouka, který pomocí elektrického vstřikovače vláken uprostřed budov určených k demolici, na samé hraně černošedého obřího sídliště „zachraňuje“ svoje oběti v kokonech? Severní most je esence ošklivosti velkoměsta s pro nás neohledaným prvním stářím francouzských hippies. Žeru Rivetta z téhle doby! (15.01.2016)

Naprostá blbost. Jestli u Krásné hašteřilky Rivette okouzlil alespoň obrazem, tady jsem na atmosféru Paříže čekal marně. Jako jo, nějaké sochy a uličky se objeví, ale naprosto nezajímavě podané. A v nich sledujeme dvě ženy, jejichž jednání zhusta nedává smysl, i když nějakých pár náznaků se režisér dopustil, aby se neřeklo, ale celkově myslím, že mu o nějakou logiku...napsal bych příběhu, ale ten se zde nenachází... ani nešlo. Na Pascale Ogier se sice dobře kouká (myslím si dobře, že zde hrála se svou matkou?) a pokud víme, že tato herečka zemřela ve věku 25 let, má to i zajímavý nádech tragédie reálného života, jenže pořád to nečiní film zajímavým. Možná kdyby tu došlo k lesbickému vztahu... jenže v reálu by o zas byl incest, takže nic, že jo? ... Každopádně ten film odnikud nikam nejde, každá ta žena je nějak bláznivá (a nevíme proč), konec taky nic nevyjasní a co tady má být fantasy nebo mysteriózní, to bych tedy rád věděl. (25.04.2020)