Soľ zeme

Zabudnite na symfóniu krásy sveta, toto je veľmi drsný portrét o portrétoch brazílskeho fotografa Salgada. Spočiatku sa dozvedáme veci z jeho životopisu, ale už pri nich cítiť politické podhubie, ktoré tiež formovalo jeho kariéru aj životné kroky. No a po pár desiatkach minút nasledujú kapitoly venované konkrétnej téme zachytenej na fotkách. A tie prinášajú pohľad na utrpenie ľudstva v jeho jednotlivostiach, ale vo svojom sumári ako v celku. Wendersovmu filmu nemám čo vyčítať, avšak jeho subjektívny čas mi pripadal podstatne dlhší než 110 minút. (19.04.2023)

Přiznám se, že jsem o fotografovi jménem Sebastião Salgado nikdy neslyšel, takže jsem se o něm chtěl dopředu něco dozvědět. " Voyer globální bolesti ", to jest prý jeho profesionální nálepka a já se u tohoto dokumentu cítil, jako kdybych seděl vedle stoletého kmeta, který na kolenou listuje v obrovském albu plném nádherně smutných fotek a ke každé mi odvypráví její příběh. (20.10.2015)

Po filmařské stránce se jedná o naprosto úžasný snímek, jak tím propojením fotek s hudbou, tak i profesionálně natočených záběrů. Holt tohle má Wenders v krvi, navíc i tady nezapře svůj cit pro záběry mraků. Většina Salgadových fotografií je též úžasná a hodně mě oslovila. Jenže jsem nečekal, že z celého dokumentu vypadne jen hodně zjednodušený pohled na lidstvo, který mi řekne kdejaký amatérský ekolog nebo i pořad pro děti. Přičemž všechny tyhle problémy jako hladomor či deštné pralesy zas tak jednoduché (včetně jejich řešení) nejsou, vše je hlubší a právě ta hloubka mi v Soli Země chyběla. Ačkoli jinak to vůbec není špatné a ze všech Wendersových dokumentů se mi líbil zatím nejvíc, ale spokojený nejsem ani tentokrát. Slabé 4* (30.08.2020)

[10. Cinematik 2015] Dvaja muži, ktorých spája nadšenie pre fotografiu a snaha upozorniť na problémy moderného sveta. Podobne citlivý a vnímavý ako Sebastião Salgado na svojich cestách je i Wim Wenders pri natáčaní dokumentu o jeho živote a práci. Výnimočné spojenie týchto dvoch navzájom sa dopĺňajúcich osobností dáva tušiť, aká bude výsledná podoba filmu. Wenders sa snaží vonkajšou podobou priblížiť Salgadovým fotografiám (časté používanie čiernobieleho materiálu, „rozpohybované fotografie“, „maľovanie svetlom“), Salgado ako reportážny fotograf zasa zo svojej pozície občas reflektuje prítomnosť Wendersovho štábu. Striedanie prezentácie fotografií (tvoriacich viac než 75% filmu) a projektov so záznamom z najnovšej cesty, archívnymi materiálmi a hovoriacimi hlavami skladá mozaiku Salgadovej výnimočnej práce a zasadzuje ju do kontextu zásadných historických udalostí. Na svoje si tu prídu ako ľudia z branže, tak tí Salgadovou osobou, umeleckou a reportážnou fotografiou nedotknutý._____Salgado na miestach. Bez toho aby som oslaboval významnosť a atraktívnosť vlastného obsahu filmu, ešte zaujímavejším mi príde v kontexte tej tvorby Wima Wendersa, ktorá sa určitým spôsobom spája s fotografiou. Medzi ne patrí i jedno z jeho najznámejších diel z rannej tvorby 70. rokov, prvý diel voľnej "trilógie cesty" Alice in den Städten. V ňom sa prejavili charakteristické črty a estetické voľby príznačné pre celý rad nastupujúcej generácie režisérov "nového nemeckého filmu" - predovšetkým slobodné rozprávanie, vzpieranie sa konvenciám klasického naratívneho filmu (inklinovanie k "bezdejovosti" a "vyprázdnenosti") jeho rozbíjaním na epizódy a rámcom Wendersovho obľúbeného žánru road movie. Toto drobenie kontinuálneho rozprávania je silne motivované profesiou hlavného hrdinu Philipa, ktorý je novinárom a fotografom. Tým sa posilňuje dojem, že dej filmu pozostáva z nesúvislých fotografických momentiek zaznamenaných na trase Amerika-Európa. V Le Sel de la terre môžeme pozorovať opačný postup - z čiernobielych fotografických materiálov poriadených na potulkách naprieč svetom je "konštruovaný" portrét, kariéra a osobný život veľkej osobnosti svetovej fotografie. Wim Wenders tak harmonicky uzatvára líniu svojej tvorby, skúmajúcej vzťah medzi filmom a fotografiou, pohybom a statickým zachytením skutočnosti. 85% (13.09.2015)

Dechberoucí storry o chlapovi co viděl a zachytil nejkrásnější katastrofy, nejohavnější tragédie, nekompromisní demonstrace tužeb, vůle i nových nadějí. Wenders netlačí na pilu, nechává ten příběh přirozeně odvyprávět tak aby to podstatné vybublalo na povrch samo bez zbytečného moralizování a prvoplánových sentimentalit. (10.04.2023)