Sicario: Nájomný zabijak

║Rozpočet $30miliónov║Tržby USA $46,889,293║Tržby Celosvetovo $84,872,444 ▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $10,281,098║ Tržby za predaj DVD v USA $6,095,254║ dá sa povedať že tu je precízne klasický Denis Villeneuve(pre tých čo ho už trošku poznajú), ktorý sa sústreďuje na postavy a ich podfarbenie, nič dejovo neprifarbuje, nechá nás tápať spoločne z hlavnou postavou v špinavých hrách zvrhlých vypočítavých agentov, dialógy na mieru, žiadny zbytočný balast, nič zvrátene nepridáva aj keď by mohol pri daných drogových zverstvách, skôr to necháva na otvorenú predstavivosť diváka, kde stačí skôr o nechutnostiach vyprávať než ich vidieť a akcia tu ide na vedľajšej koľaji, takže určite príde pre niektorých nadšencov akcie na mierne sklamanie, lebo ide v určitom pohľade o minimalistický snímok v maximálnej hereckej rozpínavosti ústrednej trojice(Emily Blunt, Benicio Del Toro, Josh Brolin), kde i skôr o hru citov v obkolesení dusnej atmosféry, kamera a jej nálety sú dych berúce v doprovode s elektrizujúcou dynamickou hudbou, niekedy je menej viac /videl v kine: 95%/ (20.10.2015)

Čas vlků. Musím přiznat, že jsem se bál, co s Denisem Villeneuve udělá přestup do Hollywoodu, ten už totiž semlel plno nadějných tvůrců (vzpomeňme třeba José Padilhu a jeho tragikomického Robocopa), jak se ukázalo, o Denise jsem se ale bál naprosto zbytečně. Už jeho předešlý thriller Zmizení byl přímo excelentní, teď se ovšem se Sicariem dostává ještě mnohem dál, totiž na post, který je v americké kinematografii velmi důležitý, post, který před ním sdíleli třeba Miloš Forman nebo Ang Lee, post režiséra-emigranta, přicházejícího z cizí země a tím pádem zprostředkující Američanům reflexi, ke které nemá žádný z nich nejvýstižněji řečeno ,,koule". Ač opakovaně zkoumá svůj stěžejní motiv, totiž násilí a jeho dopad na osobnost jedince, tentokráte jde o level výš a analyzuje jeho dopad na společnost a dochází k výslednici institucionalizovaného násilí. Jestliže totiž platí premisa volně interpretovaná na konci příběhu ,,Zákony mají smysl jenom v komunitě. Na úrovni federálního nebo mezinárodního práva žádný smysl nemají, protože nejsou vymahatelné.", staví příběh svého filmu coby politikum. Je možné zaměstnat coby agenta CIA hitmana a člena drogového kartelu? Proč ne, když je to ve jménu ,,vyšší pravdy". Je možné zapojit se do války drogových kartelů a stát na straně jednoho z nich? Proč ne, když se tak dá, byť nelegálně a protiústavně, regulovat obchod s drogami. Je možné mučit vězně? proč ne, když je to jediná cesta, jak se dozvědět systémově důležité informace. Film plný antihrdinů, do jejichž středu je postavena hrdinka, nováček coby protipól, který je konfrontován s realitou boje proti organizovanému zločinu a obecně s fungováním tajných federálních služeb a armády USA. Je to taková cesta poznání, cesta Platonovou jeskyní, až ven, ke skutečné pravdě, která ovšem oslňuje a pálí. A jelikož organizovaný zločin je stále brutálnější a nemilosrdnější, jsou i represivní složky státu tlačeny k podobně agresivnímu, cynickému, pragmatickému (a morálně problematickému) konání. Obžaloba i obhajoba systému zároveň. Po formální stránce naprosto dechberoucí záležitost, organické propojení hudby (post-rockově koncipované), nádherné kamery a pomalého tempa, skvostná dunivá a hřmící symfonie hudby, detonací a výstřelů... Pro mne osobně ne tak silné jako Denisovy dřívější filmy, hlavně Požáry a předchozí Zmizení, přesto naprostý masterpiece... (03.01.2016)

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Přes veškeré nemalé kvality (především první polovina je žánrová dokonalost a je to nebývale intenzivní) se to ve třetí třetině překlopí v "prozření z naivity" a nic víc. Což by nemuselo být nutně ke škodě, kdyby nebylo tak okatě průhledné "co a jak" již od scény v letadle (což je cca dvacátá minuta) a především kdyby hlavní hrdinka nebyla tak nerealisticky hloupě übernaivní (neplést s tím, jaké má morální zásady), jakkoli Emily tu roli ustála se ctí, že to v jinak uvěřitelném procedurálním filmu působí vyloženě jako pěst na oko. A tak divák závěrečnou dvacetiminutovku čeká a čeká až dojde k tomu, co všichni již stejně dávno vědí. Že to celé navzdory prostoduchému scénáři přeci jen výtečně funguje, je pak zásluhou souhry kvarteta Villeneuve/Deakins/Del Toro/Jóhannsson. Ovšem možná jsem jen natolik rozmlsán Donem "The Cartel" Winslowem, že by mi i absolutní majstrštyk s touto tématikou přišel jako mlácení prázdné slámy. (29.10.2015)

Nie som fanúšikom akčných filmov a len zriedka ktorý sa mi vryje do pamäti natoľko, aby som si ho zapamätal. Obzvlášť ma nebavia filmy o drogových karteloch, pričom k danej téme nedokážem posúdiť ani "prt". Osobne ma na "Sicariovi" najviac zaujala myšlienka samotného tvorcu snímku, ktorý sa divákovi snaží vykresliť skutočný pohľad na riešenie problematiky, teda rozdiel medzi publikovanou "realitou" a skutočne podniknutými krokmi na dosiahnutie cieľu. Z tohto pohľadu palec na hor, avšak akčných scén, ktoré by mali byť pred daný žáner korením, bolo akosi po skromne. (25.12.2015)