Fú'un išin dai šógun

Ke kvalitě animace se v komentářích vyjadřuji jen v případech, kdy něčím vyniká, a to velký šógun splňuje naprosto. Této mizérii se totiž vyrovná máloco. Naprostá většina epizod je tvořena téměř statickými záběry, v nichž se postavám pohybují nejvýše ústa, ojediněle některá z končetin. Dojde-li na pohyb celé postavy, často zůstává ve strnulé pozici, jako by byla vystřižena z papíru a nalepená na špejli. A když se dojem pokouší vylepšit třesoucí se či švenkující „kamera“, o zábavu je postaráno. Jistě, s obdobnými technikami se lze setkat v mnoha anime, ale rozhodně ne tak viditelně a četně. Na chabé technické stránce však ve výsledku tolik nezáleží, neb děj na tom není o nic lépe: V Japonsku, které nepoznalo reformy Meidži, a je tedy stále na úrovni období Edo, žije v Nagasaki silný hejsek Keiičiró Tokugawa. Jeho život se změní s příchodem prsatice, která mladíka seznámí s důsledky tokugawské krve. Kvůli ní je alergický na dotek ženského těla (což je zdrojem velké legrace…), díky ní může řídit mecha. Ještě si Keiičiró přibalí ploché děvče s pohnutým osudem a může se směle postavit všem, kdo mu jdou po krku. Protože kde je hodná prsatice a hodný mech, tam nemůže chybět ani zlá prsatice a zlý lišejník. Ať už se hrdina stane šógunem, ať třeba zmoudří, blbé to patrně bude stejně jako v prvních dvou epizodách. 1/10 (19.09.2014)