Vírenie

Různí lidé, různé druhy (fyzické) lásky a poučení či závěry žádné. Formálně naopak sametové, vytříbené, pikantní. Vždyť jde, mohu-li tak říci, o film z lásky k umění milovat/filmovat. Všechny ty mistrovské pohyby kamery, dlouhé záběry a vychýlené rakurzy jsou jako pohlazení po duši. Taktéž vyloženě úžasné jsou zcizující zásahy galantního vypravěče do struktury vyprávění. Ale dál už bohužel nic. Ophüls přesně takový, jakého jej znám z odborné literatury. Povrchní, chvilkový, přelétavý. Stejně jako postavy, o kterých vypráví. (15.01.2009)

Zvláštní kaleidoskop nejrůznějších milostných dobrodružství a eskapád lidí z širokého spektra společnosti dohromady pospojovaný násilně iritující postavou vypravěče. Zajímavé a krásné ženy versus nudní muži (v to zahrnuji i Gérarda Philipa, kvůli kterému jsem se na film hlavně díval). Celkový dojem více než rozpačitý. (12.03.2017)

Skvostně natočená adaptace divadelní hry. Láska, láska, láska...jak okouzlující je a kolik má podob. I když jde v podstatě o jednoduchý děj, přesto byl pro mě tento film s vybranou francouzštinou lahůdkou. Kdybych měl některou část vypíchnout, pak by to byla jednoznačně scéna rozhovoru manžela s nevěrnou manželkou před spaním. (21.12.2007)

Předchůdce filmů typu Paříži, miluji tě – mozaika příběhů, které se jemně proplétají, bez začátku, bez konce a bez celkové pointy. Přehlídka hereckých ikon francouzské nejstarší školy v dobách jejich mládí je příjemná – potěšil mě především přelétavý vojáček Serge Reggianiho a koketní komorná Simone Simon – příliš mi ale neseděly vídeňské kulisy, vídeňský soundtrack a divadelní aranžmá. Opěvovaná obrazová stránka mi v tomto případě připadá poněkud přeceněná a roztomile prkenný part Gérarda Philipa v závěru snímku mi sice přivodil lehký úsměv, pocit uspokojení jako po velkém filmovém zážitku se ale nedostavil. (10.09.2012)

Arthur Schnitzler vytvářel obzvlášť znechucující podobenství „divadla života“. Je v tom kus zapáchající staré Vídně, hodně misogynství a taky dost odvahy – dodnes z toho lze cítit tu kritiku, pro znechucení nad živočichopisem mě napadly Fassbinderovy Satansbraten. Zfilmované La ronde je příšerně staré – je to kinematografie třicátých let ve své vrcholné podobě – stylizace do roku 1900 (a vtíravá hudba Oscara Strausse – víte, že má v Brně nadaci?) tomu napomáhají. Nicméně pár zajímavých zrcadel při snímání (zas ten Fassbinder – měl rád Ophulse?), pár dlouhých jízd napříč ateliéry, doslovení schnitzlerovských zcizováků, řada francouzských hvězd zamlada a dá se to skousnout. *** se znechuceným obdivem – tady začínala avantgarda. (27.07.2011)