Väznica parmská

Takže předně (jako téměř vždy) nemám zkušenosti s literární předlohou, tudíž nemůžu srovnávat. Stopáž cca 170 minut bez větších dějových eskapád (které se objevují až velmi pozdě) je první větší překážkou na cestě k divákovi. Co se týče hlavních hrdinů, kromě Fabricia se zde snad nedá nalézt postava, které by se dalo nějak víc fandit, a po neustálých milostných úletech už publiku začne vadit i on. Film je vztahovým propletencem, který se kromě romantických pasáží snaží i o jakési historické reálie (což je fajn) a také o humor, ten však příliš nefunguje a směšně působí spíš ty scény, které tak očividně zamýšleny nebyly (nejvíc mě asi dostal plačící hrdina v kostele). Větší oživení přijde až s pučem, který byl velmi zajímavý, a také (alespoň pro mě osobně) nečekaným koncem, který zvedl můj nepříliš plnohodnotný zážitek z filmu, ale ani on nezměnil nic na faktu, že jde o průměrnou záležitost, proto tedy 3*. (23.02.2013)

Nedivím se Truffautovi, že kritizoval jistou tendenci (neboli tzv. tradici kvality) francouzských poválečných filmů. Není asi nutné široce polemizovat o tom, natolik byla tato kritika (jistě velmi nesmlouvavá) oprávněná - a ani k tomu nemám dostatek diváckých zkušeností. Věznice parmská je pro mě ovšem tím filmem, který zřejmě musel zapadat do předmětu Truffautovy filipiky. Christian-Jaqueův snímek je jen rutinní prací, který se téměř neobtěžuje ozvláštňovat a jen otrocky (až mrtvolně) opisovat (přinejmenším tak působí) Stendhalovu předlohu. Film, jehož sledování pro mě nepředstavuje absolutně nic opojného - tady nepomůže ani filmové voyeurství. Zároveň není natolik špatná, aby ji šlo brát jako guilty pleasure. Není to vyloženě diletantský jako spíše nijaký film - což je jeho největší minus. (21.02.2013)

Filmová klasika mala vždy veľkú oporu v klasických knižných dielach. Stendhalov román je prepísaný verne s dôrazom na všetky aspekty. Hviezdou je určite Gérard Philipe, ale k úžitku je, že zbytočne nenechával strhávať pozornosť na seba a priestor mali i ostatní herci. Film bežal v našich kinách v dvoch častiach v roku 1949 a neskôr aj v televízii. (19.12.2023)

Predlohu nepoznám a preto je mi ťažko vyjadrovať sa k obsahu, ktorý na mňa pôsobil viackrát zvláštne. Už len ten podivný tetovsko-synovcovský vrúcny cit, často menovaný ako milovanie, nie je po morálnej stránke nijako odsúdený ako nemravný, či aspoň skritizovaný. Bol oto snáď vtedy normálne? Hl. hrdina, ktorý sa po celý čas správa veľmi nerozumne, je nielen sukničkár, ktorý strieda sukne, ale aj naozaj zabodne manžela svojej milenky a je teda právoplatne odsúdený. Kritizuje súdne konanie, pritom súd berie (nespravodlivo) ako poľachčujúce okolnosti to, že páchateľ je šľachtic, ešte k tomu mladý a nenaparí mu slučku, ako to vtedy bolo asi bežné. Predseda vlády tamojšieho spoločenstva sa podieľa na kriminálnom zločine - úteku z väzenia. Zavŕšené je to tým, že sa mladý šľachtic po úteku z nudy vlastným pričinením ocitá späť v moci polície. Film má premrštenú stopáž a hlavne romantické pasáže sú dosť nudné. Jednotlivým intrigám mohla byť venovaná väčšia pozornosť. Nebyť väzenského prostredia a už spomínaných intríg, išlo by o sterilné dielo. (22.08.2023)

Za mřížemi pevnosti, srdce stůně, touží milovat. Láska k tobě otevírá chladný žalář. Budí cit vřelý, dosud nepoznaný. Probodli srdce naší lásky, zasadili úder tělu touhy. Náš cit je pevný, nezeslábl, jim je cizí, na obzoru pouhá jejich koketérie ryzí. Pykáme za snobský zločin intrik, parádivost, viny ostatních. "Ne, láska není hřích, hříchem je nemilovat." Štěstí hledat a vydobýt. Budu bojovat za svobodu, svobodu milovat. Modlím se, i když vím, že už tě nikdy více nespatřím. Naše cesty se musely rozejít, však srdcím nezabránilo nic se nespojit. (31.07.2015)