Une femme douce
A Gentle Woman
Réžia:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerHrajú:
Dominique Sanda, Guy Frangin, Jeanne Lobre, Claude Ollier, Jacques Kébadian, Gilles Sandier, Dorothée BlanckObsahy(1)
Majitel zastavárny Luc vypráví v retrospektivách příběh krátkého manželství s mladou Elle, která zrovna spáchala sebevraždu. Seznámení, láska, manželství, krize a nakonec smrt. To vše v tradičním Bressonově asktetickém stylu a s krásnou Dominique Sanda v hlavní roli. (Ferguson)
Recenzie (34)
Bresson zde od dob Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, v nichž upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi nohou, než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. jelikož tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, dosahuje tím snímek skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou - s trochou kuráže řečeno - komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou rysem plně otevřeným nedozírným možnostem filmového média. tím míním tolik, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že základ nalezneme právě v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace. /// nejdůležitější otázka kladená každému uměleckému dílu: o čem? jak to často bývá, není vůbec snadné odpovědět, a tak se jen ukvapeně odrazím od první utkvělé myšlenky. jako první, nepromýšlený výstřel bych vzpomněl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. s životem a úlohou lidské vůle v něm zdá se to být úplně stejné. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat. ()
Bressonův styl, odsuzující postavy k roli rekvizit, kdy vším od stylu přes scénář až po obsazení neherců mizí lidské emoce a výsledek je jen nádherně nasnímanou modelovou situací oproštěnou od "obviňování" z realismu či jen lidskosti, mě zvláštní měrou irituje i fascinuje. Pokaždé v jiné míře a prakticky pouze poměr těch dvou emocí rozhoduje o hodnocení- 3 a 1/2 ()
Co jsem objevila o dva roky dřívější zkomponování Krotké Barabášem, odsuzuji Bressonův necitlivý pokus ještě příkřeji. Řada jemností by mi vůbec nemohla v jeho pojetí dojít, chová se v příběhu jako slon v porcelánu, natočil ho bez hlubšího pochopení toho zvláštního oboustranně silového, a přesto jednostranně mocenského pouta, řada gest tu vyznívá nelogicky, prázdně a zbytečně matoucně (příklad za mnohé: když Bressonův zastavárník radí dívce, jak si má podat inzerát, vyznívá to tak, že sama není jednoduše schopná napsat, že hledá místo služky v domácnosti - když ale dívce radí Barabášův starší muž, s jemným úsměškem jí osvětlí, že pokud do inzerátu napíše, že bude ráda docházet do domu postaršího vdovce, sežene místo do večera - a pak si vychutnává svou převahu, pase se na dívčiných rozpacích, s rozkoší sleduje, jak dívka hrdě odchodem reaguje na to, že ji urazil) stejně jako nesmyslné přesazení vztahu do svobodomyslné Paříže šedesátých let. Nerovný vztah mezi protagonisty vzniká z celé osudové souhry nejen vnitřních puzení, ale také vnějších ekonomicko-společenských tlaků, které Bresson tímto přesazením nepochopitelně zbořil, takže celá řada sil, které Něžnou do náruče staršího zajištěného muže vehnaly, najednou odpadla a jejich svazek - natož zoufalé finále, do něhož Něžnou tíseň a stupňující se stres z bezvýchodnosti vehnaly - vůbec nedává smysl.... ech, cože, napsala jsem "postaršího"? Jasně, Bresson přece zrušil i tuhle nerovnovážnost a převahu. Nejdřív jsem si říkala, že je odvážný, pokud chce té přesilové chemie mezi Něžnou a jejím manželem dosáhnout bez těchto nezbytných vnějších faktorů, ale věc se má tak, že Bresson ji prostě ignoroval. Jeho příběh má blíž k Nabokovově Lolitě, dívka má muže v hrsti pouhou svou sladkostí - ačkoli Bresson ji dokonce obral i o tu nezletilost a bezelstnost (vypadá na šestnáct, říká o ní, ale je dospělá - kdežto Barabášova Krotká vypadá na čtrnáct a je jí stále teprve šestnáct, když si ji postarší zastavárník bere - formálně i fyzicky - za ženu). Bressonova Něžná je lhostejná a vypočítavá, Barabášova upřímně se snažící i si zoufající (odtud střídající se záchvaty radosti a štěstí přecházející v pláč a zoufání, jak se té ještě v mnohém čisté holčičce nedaří se stát upřímně a autenticky takovou ženou, jakou by přece měla ve vztahu, jemuž se podvolila, být). Atd. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Barabášovy záběry na vytahané punčošky Krotké, na její příliš velké střevíce, opravdu vzbuzují směs touhy a potřeby chránit, i mocenských nároků. Bresson nic podobného vyvolat nedokáže. Bressonova studentka z 60. let nemá jediný důvod ke skoku z okna - stejně jako celý její svazek se zastavárníkem nebo flirt s oním druhým mužem nevyplývají z žádné nezbytnosti, zájmu a už vůbec ne z bezvýchodnosti. Poukazuje-li Něžná pohrdavě na to, že "se stali párem podle mustru", ale vnitřně to tak necítí, zrovna v šedesátkách, v desetiletí svobody a volné lásky, a v Paříži, kde si svoje kruhy zakládaly svobodomyslné ženy dávno předtím, než to bylo cool, to fakt nedává smysl - může se realizovat jakkoli jinak, sehnat si brigádu, bydlet společně s jinými studenty, experimentovat, je moderní doba. Barabášova dívka je nicméně obětí tuhých konvencí své doby a kruté chudoby a jiné příležitosti než prodat se jí společnost nenabízí. Také Bressonova stará služebná Anna je pouhou figurou do počtu, bez skutečné role, jen poslouchá mužův monolog, a není nijak zvýznamnělá. Je tam stejně, jak oje tam postel nebo skříň. To Barabášova služebná Lukerie je silnou svědkyní i účastnicí dramatu Krotké. A nechtěnou soudící, před níž se muž snaží svým vyprávěním alespoň obhájit, když ne očistit. A tak dál. Pokud už si zkrátka budete pouštět Bressonovu Něžnou, učiňte filmovému umění a spravedlnosti zadost a podívejte se i na Barabášovu Krotkou - budete skoro jistě strženi, zasaženi a nadšeni. (Obě ztvárnění shlédnuta v rámci JitkaFest, rezidence B12, 2022.) *~ () (menej) (viac)
Mrazivě skličující uprostřed beznaděje, noci a smrti. Zahrané s opravdovou graciézností bez laciných metafor. ()
Přesmutný, přenádherný film. Nedá se říct, že je tu Bresson na vrcholu svých sil - je totiž na svém vrcholu již od filmu Deník venkovského faráře - a v Něžné neméně (možná spíš více). Krásná kamera Ghislaina Cloqueta. Obsah (výstižně) prozradil Angerr - i když u takovýchto filmů je hloubka jejich obsahu (podmíněná nezrůznějšími asociacemi a interpretacemi diváka) mnohem hlubší... ()
Hned úvodní scéna znamená pro Něžnou tragický konec, jehož trpkost osudově lemuje celý snímek. Záběr, kdy se Elle naposledy podívá do zrcadla, jsem si po skončení filmu pustil ještě čtyřikrát. „Otevři oči. Jenom na vteřinku.“ ()
Zasadenie deja do súčasného Paríža (konca 60.tych rokov) mi sedí viac, ako keby to bola kostýmovka. A Nežná je príbeh o nefunkčnom manželstve, v tom sa Bresson trafil. Lenže Dostojevského Nežná je v prvom rade o nespútateľnej žene, ktorá chcela byť milovaná a o hlúpom, panovačnom mužovi, ktorý ju miloval. Bressonova Nežná je o dvoch nesympatických, chladných ľuďoch. Pekný je na tom len plagát a dojemný iba názov. Chápem, že taký bol asi režisérov štýl, ale toto mal točiť skôr Truffaut. 70% ()
Nežnú poznám iba z dobovej Barabášovej adaptácie a samozrejme by bolo veľmi podnetné obe adaptácie porovnať. Divadlá, kiná, galérie, múzeá....ale život páru je aj tak prázdny. Čo si myslí on, to sa dozvedáme z jeho komentára, čo ona, to z jej pohľadov. Vekový rozdiel tu nie je taký veľký, aby sme nedokázali uveriť vášni medzi partnermi, ale aj napriek príťažlivému vzhľadu oboch protagonistov sa stáva zo zväzku väzenie. On ju nechápe, i keď tvrdí, že ju miluje, ona trpí, pretože ju on nechápe. Je to teda trochu iné, ako u Barabáša a asi aj ako u Dostojevského. Túžbu po vlastnení niekoho druhého trochu ustupuje neschopnosti komunikácie a porozumenia s tým druhým. Aspoň ja som to tak vnímal. ()
Dostojevského Krotkaja. Pamätám si, že som ako študentka pri jej čítaní vymýšľala vo svojej fantázii optimistickejšie alternatívy a vyčítala som Dostojevskému ten smutný a tragický záver. V každom prípade som bola prednedávnom potešená objavom tejto francúzskej adaptácie. Očakávala som vysokú úroveň, vzhľadom na kvality pána Bressona, a nesklamala som sa. Jeho originalita a nadčasovosť je evidentná a zaujímavá, ale predsa len - o niečo viac sa mi páčilo Barabášovo spracovanie pod výstižnejším názvom Krotká (tiež z r. 1969). Je to síce klasické slovenské televízne spracovanie svojej doby, ale má to hĺbšie emócie a nezabudnuteľné herecké výkony Magdy Vášáryovej a Ctibora Filčíka. Tí to zahrali tak excelentne, že ich asi málokto prekoná. Iba mi znovu vadil ten tragický koniec (ale to by už nebol Dostojevskij). ()
Bresson má velkou důvěru v montáž, nelze skoro, v překvapení, odhadnout, co bude vidět v dalším záběru. Oproti vesnickým mikrosvětům, které se v předchozích filmech jal portrétovat, a kde život ve spojení s přírodou vytvářel nejrůznější krize a nálady, je náhled nyní ohraničený počínáním jediných dvou postav z masy velkoměsta, které zní, ve kterém vrní auta a na ulicích je shon. Je slyšet stálý ruch - a pomlka jen tehdy, když se lidé ukryjí do svých bytů a tedy soukromých světů, jedinečných a přece tolikrát i různě opakovatelných (v parku sedí na lavičce osamocená dívka - tentýž příběh by mohl být stejně tak o ní). Poprvé tu je skutečně jen diegetická hudba (a jakých významů, když se hraje z desek, v těch chvílích dosahuje!), zato však se Bresson vrací ke komentáři, který vytváří dívčin muž, když se sklání nad tělem mrtvé..něžné... ()
Bressonovu Něžnú som videl pred 15 rokmi, Barabášovu Krotkú o rok neskôr. Až sa mi nechce veriť, že sa dĺžkou líšia iba o tri minúty, vzdialenosťou od Dostojevského omnoho väčšmi. Zatiaľ čo na Krotkú nedám dopustiť, Bressonova verzia stráca hviezdičku. Rešpektujem autorskú licenciu, i keď som v nej už Dostojevského takmer nevnímal. Chýbala mi atmosféra, herci deklamovali vety, ktoré sa mi do situácie nehodili, konaniam postáv som nerozumel a spomienka na Barabášovu Krotkú ten dojem ešte zhoršovala. Nezanevrel som samozrejme na Bressona, ale Něžnú nepovažujem za jeho výhru. ()
Opäť zvláštny, ale myslím SI, že mimoriadny filmový počin ! Zaujímavý je už z toho dôvodu, ako je nakrútený. Vezmite si, že úvod je de-facto „The end” . Na začiatku sa stane niečo, čo dopredu neprezradím. Potom, pomocou retrospektívy, vyprávača, hlavnej postavy Luca, ktorý vyrozpráva všetko, čo tejto udalosti predchádzalo... Dalo by sa to nazvať aj takto: „Začiatok je koniec a na konci bude začiatok” , niečo na princíp kultového MEMENTA ? Dej v prítomnosti sa skvostne prelína s minulosťou. _Najprv sa zoznámi s atraktívnou blondýnkou Ellou, ktorá mu raz zavíta do obchodu, ihneď ju nevníma, ale čochvíľa ju zaregistruje, a zamiluje sa do nej plnými dúškami, čiže onedlho sa s ňou ožení, ale je k tomu chorobne žiarlivý, zatiaľ čo ona je ľahkovážna, a to nikomu z manželského páru absolútne neprospieva. _Bressonov snímok sa sústredí na ich spolunažívanie, kedy nemali vždy na ružiach ustlané. Na to, že vo filme väčšinou vystupujú iba dvaja herci, tak sa je na čo pozerať. Obidvaja sú naprosto fascinujúci, civilní, vierohodní a strhujúci !!! Dominique a Guy, klobúk dolu pred vašimi ucelenými hereckými výkonmi. A to ani nehovoriac o režisérových majstrovských kreáciach a kameramanských filmových postupoch. Jednoducho, Roberta Bressona si úctivo vážim, pretože ma jeho filmy skrátka ochromia ! ()
Nevím jestli je to náhoda, vědomá režisérova slabost nebo moje fata morgána, ale zaujalo mě, že hlavní hrdinové skoro všech Bressonových filmů mají krásné, jemné ruce s dlouhými prsty, jejichž rozvážné pohyby jsou s jakousi zvýrazněnou elegancí často zobrazovány ve velkých detailech. Obyčejné vyndání peněz z kabelky, listování knihou nebo dotýkání předmětů je prezentováno s nesmírnou ladností. Všimněte si toho. ()
Nádherná adaptace. V tomto filmu Bressonova metoda herců hrajících téměř bez vnějších projevů emocí působí snad nejlépe (z těch, které jsem dosud viděl). K adaptaci Dostojevského se totiž výborně hodí - Dostojevskij v novele "Něžná" (i v dalších svých dílech) líčí niterný psychický život svých hrdinů, proniká do nich přes jejich fasády a přetvářku a totéž činí Bresson. Stačí pár slov komentáře a šikovné pořadí záběrů a hned za bezvýraznými tvářemi tušíme obrovské psychické vypětí, jemuž muže i ženu vystavuje život v naprostém vzájemném neporozumění. Neschopnost - otevřít se druhému, naslouchat mu, potlačit aspoň občas, když to druhý nejvíc potřebuje, sebe a přiblížit se druhému - to se velmi rychle upevnilo v základu jejich vztahu. Kdykoliv jsem si v průběhu filmu připoměl jeho konec, na začátku vyzrazený (není to u Bressona ojedinělý jev, zde jde však rovněž o věrnost předloze), dodalo to probíhajícímu dění další, fatální náboj. Co by za takovou znalost dal hrdina, marně a pozdě se trápící otázkami, co se mohlo stát jinak, jak už to v životě bývá. Ale nevěděl vlastně celou dobu, jaký bude konec? Doporučuji si napřed přečíst Dostojevského novelu, ale domnívám se, že i bez ní na vás snímek mocně zapůsobí. Bresson a Dostojevskij k sobě mají blízko přinejmenším ve své schopnosti postihnout hlubší tajemství lidské psychiky (Bresson podle Dostojevského rovněž natočil "Čtyři noci jednoho snílka"). ()
Nedávno jsem koukal na Model Shop - oba dva jsou typem redukce ve filmu. Bresson se mi hrozně líbil hudebností kompozice - buď sledujem projíždějící auta, nebo procházející lidi (ta "náhodnost" je zjevně modelovaná), v televizi běží vždy nějaké závody - tohle jsou motivy, které v hudební kompozici staví větu. Bresson je purista - i v barvách. Není to můj režisér, ale moc líbilo. ()
Obávám se, že slabinou tohoto filmu je představitelka Něžné Dominique Sanda. Hraje skvěle, ale na mne zde působí dojmem, že je natolik silnou osobností, že by spíše ovládla svého chotě, než že by volila ten zoufalý krok. Je to samozřejmě i dobou, kdy se příběh odehrává. V 60. a 70. letech 19. století, kdy Dostojevský novelu psal, měly ženy v postavení Něžné podstatně méně možností než v r. 1969. Proto mi ten krok u moderní ženy připadá méně pravděpodobný. Více se mi líbila verze slovenská a ještě více ruská. ()
Něžná je něžná :-), jak bysme jen mohli udržet krásnou duši majetnictvím? ()
Dostojevskij se nechal inspirovat krátkou novinovou zprávou. Bresson, i když měl k dispozici již zprávu mnohem propracovanější (od Dostojevského), převzal stejně tak pouze základní fakta, na kterých založil příběh na první pohled podobný, ve skutečnosti však podstatně jiný. Svůj. Jeho. Ve své recenzi bych se ale chtěl omezit pouze na jednu jedinou otázku: Jaká byla? Кроткая (holubičí či beránčí povahy - takový atribut ji dává FMD, zřejmě ne tak docela), krotká (slovenský titul - asi také ne), něžná (česky - není zcela výstižné), sladká (u RB - jen někdy), jemná (anglická verze - to je výstižnější), plachá (to by se mi asi líbilo nejvíc), citlivá (asi až moc), hrdá (určitě do jisté míry), nezávislá (jen na něčem), melancholická (zřejmě nebyla duševně zcela zdráva) atd... A tak se nám její charakteristika rozplývá v něco nezachytitelného, efemerního - a zřejmě proto má tento pitoreskní příběh v obou variantách - Dostojevského i Bressonově - "kouzlo tak podmanivé". ()
Moj druhy Bresson /videl som uz Dennik venkovskeho farare/ a opat silny film o samovrazde mladeho dievcata. Silna depresia vladne filmu, pochmurna atmosfera. Herci su pre mna sice neznami, ale ta depresia a temna atmosfera su podla mna uchvatne dodnes. 80 % ()
V roce 1969 se Robert Bresson nacházel v průběhu svého nejplodnějšího filmařského období, kdy se po A co dále, Baltazare (1965) a Mušce (1966), jež byly důslednou analýzou francouzského venkova, vrací k městské atmosféře svým prvním barevným filmem Něžná. Námět Bresson nalezl v krátké novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Příběh přenesl do prostředí současné Paříže stejně jako ve Čtyřech nocích snílka (1970), taktéž inspirovanými Dostojevského prací. Jakási městská konkrétnost jako by ostře kontrastovala s implicitně prezentovanými významy, jimiž jsou Francouzova díla plná. I to byl jeden z důvodů, za něž byla Bressonova Něžná kritizována, přičemž o vystižení atmosféry města jde zjevně až sekundárně. Na druhou stranu samotné postavy vnímají vyobrazenou Paříž jako obrovské bludiště neporozumění, ze kterého normálními prostředky není úniku, a tak se uchylují ke krajním řešením. Něžná vypráví příběh mladičké Elle, která právě spáchala sebevraždu. Samotným sebevražedným aktem film začíná, jímž vlastně Bresson dává najevo, že se chce oprostit jakéhokoli dramatického napětí podobně jako v jeho předešlých dílech, kde k tomuto aspektu odkazoval samotný název filmu (K smrti odsouzený uprchl) nebo například úvodní „vysvětlovací“ titulková sekvence v Kapsářovi. Zastavárník Luc, Ellin manžel, na ni v krátkých retrospektivách vzpomíná a snaží se rozkrýt motivace, jež ji vedly ke spáchání tak hrůzného činu. Pomalu tak přichází na to, že jejich manželství bylo prolnuto totálním neporozuměním dvou naprosto odlišných povah a prostoupeno neschopností vzájemné komunikace: on, o mnoho let starší, s jasně předepsanými a pevně zakotvenými plány a povinnostmi do budoucna a ona, mladá a nezkušená, s prchavou touhou po dobrodružství, která vede až k tragickému závěru. Na rozdíl od Bressonových předešlých děl, kde určité sevření se spirituální dimenzí mělo zásadní význam, jsou v Něžné postavy daleko více pozemské a světské. Hrdinové jsou a budou v dalších Bressonových filmech nadále velmi osamělí, ale oproti těm předchozím daleko více zranitelní a bezmocní jako například právě v Něžné. Samotná neschopnost komunikace přitom není v Bressonově díle ničím ojedinělým, tímto prvkem je vlastně protknuto celé mistrovo dílo. Tomu napomáhá i Bressonovo solitérské pojetí „kinematografu“, které objasňuje ve slavných Poznámkách o kinematografu. Tato metoda, která nemá v historii filmu obdoby, je vlastně otiskem Bressonovy duše, jeho niterným přesvědčením: „Režisér neboli director. Nejde o to vést někoho, ale vést sám sebe.“ Výjimečná je ale především jeho herecká koncepce, kdy místo pojmenování „herec“, používá odborného výrazu „model“: „Žádní herci. (Žádné vedení herců.) Žádné role. (Žádné učení rolí.) Žádná režie. Ale používání modelů převzatých ze života. BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herců).“ Z výše uvedeného jasně vyplývá, že Bresson chtěl u protagonistů dosáhnout úplného bez emočního projevu. Tomu napomáhali i hojně využívaní neherci, jejichž statičnost a otrocká předříkávání daného textu nabyla časem úplné automatičnosti. A i když zjevná světskost je z Něžné citelná, jeden aspekt spirituálního modu si přece jen uchovala. Atribut pasivity, který úzce souvisí s hereckou interpretací, za něhož se dá považovat celková Bressonova koncepce „modelů“. Jeden prvek z této metody vystupuje do popředí. Jde o držení těla jednotlivých postav, které svou statičností a určitým nezájmem nemají daleko k loutkám, což v publikaci Spiritualita ve filmu vysvětluje Jaromír Blažejovský: „V pozdějších Bressonových filmech bude atribut pasivity intenzivněji navozován oním proslulým, loutkové divadlo připomínajícím postojem, při němž mají „modely“ sklopený pohled a ruce jim visí podél těla.“ I to je možná jeden z důvodů, proč si s sebou Bresson navždy ponese nálepku, což není myšleno ani v nejmenším pejorativně, velkého askety a jansenisty. Je také pravdou, že v Něžné je analyzovaný herecký projev přiváděn až do extrémní polohy a v podstatě se vzájemné neporozumění a neschopnost komunikace stávají hlavními aktéry celého filmu. () (menej) (viac)