Pěstuj si pravačku

Asi bych neměl hodnotit, protože jsem film viděl v originálním znění a francouzsky neumím ani slovo (ale trochu jsem věděl, o čem to je) - přesto jsem se ale (věřte nevěřte) strašně bavil - stejně těch pět dám... 15. 12. 2006 : Tak jsem to teda konečně viděl i s titulkama - a na pěti trvám. Je to překrásný film o umění, kultuře, člověku, jeho údělu a "poslání", o tvorbě, o životě. A je to sranda. (26.11.2005)

Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám. (01.05.2012)

Tenhle film jsem ani s vypětím všech sil nedokoukal, takže hvězdičky dávat nebudu... Asi po 20 minutách sledování jsem se tak nudil, že jsem u toho začal dělat něco jinýho a jen občas jsem se mrknul, jestli se něco změnilo, ale bohužel tam bylo pořád stejný blábolení... Nakonec jsem to po hodině vypnul úplně. Takže nehodnotím, ale to, že jsem to nevydržel, o mnohém svědčí... (04.01.2007)

David Lynch a Jean-Luc Godard mají jedno společný - užívají symboliku, nad níž se má divák zamyslet, podle který se má ve filmu zorientovat a utvořit si tak podle ní příběh, ovšem zatímco Lynch svou symbolikou baví, Godard tou svou naopak nudí, a touto "metodou" nás má popostrčit k pochopení filmu. Ale děkuji, nechci. (11.09.2008)

Já se fakt snažil, pro jistotu jsem si to dal dvakrát za sebou, ale je mi líto, nic. Tedy – všecky godardovské ingredience ano, humor tu a tam ano (je-li vaším šálkem humoru třeba Michel Galabru coby pilot dopravního letadla čtoucí v kabině před odletem s galabruovsky kamenným výrazem příručku pro sebevrahy), ale valnou část stopáže zabírající „dokumentární“ scény s muzikanty působí spíš jako špatně zinscenované (autenticitě pravda dvakrát nepomohly zmatečné české titulky, očividně dělané někým, kdo o muzice nemá ponětí, nebo to byl záměr a v originále se taky plácají takové nesmysly? Vzhledem k celkovému rázu filmu fakt těžko říct) a hlavně jsem se v té spoustě omáčky nedohrabal žádného pořádného kusu masa, chci říct myšlenky, ani to nebyl zas takový punk, aby jeden mohl vypnout mozek a ujíždět si na té anarchii; jiný klíč jsem k tomu nenašel. (11.10.2015)