Norte, konec historie

recenze: https://www.imdb.com/title/tt2852432/criticreviews?ref_=tt_ov_rt https://www.slantmagazine.com/film/norte-the-end-of-history/ https://www.hollywoodreporter.com/review/norte-end-history-norte-hangganan-560753 (28.04.2021)

Norte, konec historie je natočen stylem typickým pro současné umělecké filmy - dlouhé záběry, pomalé tempo, absence hudby. Naštěstí se nejedná o další film z řady výjimečný jen svou délkou, která by v případě průměrného festivalového filmu byla k nepřežití, ani o nějaký grafomanský výplod šíleného režiséra. Diazovy obrazy jsou pečlivě komponované, struktura díla je promyšlená a atmosféra hypnotická. Divák nepoučený filipínskou realitou se sice může ztrácet v narážkách na politickou situaci a historii Filipín, naštěstí to však zásadně nebrání v přijetí díla a nesnižuje jeho působivost. Jenom ke konci už sledování začíná být trochu únavné a vyčerpávající. Režisér si totiž nepřál, aby během promítání byla přestávka, a já ze zásady neodcházím během projekce, takže po čtyřech hodinách nepřerušeného sezení v sedačce kina jsem se začínal cítit podobně jako na transatlantickém letu, během kterého se člověku nedaří usnout. (01.07.2013)

V provincii Norte se odehrává příběh chudoby, jejíž je království nebeské, a mamonu odsouzeného propadnout peklu. Epický i lyrický, nezábavný i strhující, realistický i vizionářský, vícevrstevný i zjednodušující "Zločin a trest" po filipínsku má z mého pohledu jedinou vadu na kráse : trvá (o něco) déle než čtyři hodiny. Čas je to na poměry tvůrce krátký, já se díval raději na pokračování. Nechce se mi věřit, že sestřihem na polovinu by dílo výrazně utrpělo ; na druhou stranu chápu režisérovu snahu podat své svědectví o světě s čistým svědomím. Diaz nespěchá, líčí s péčí úzkostlivého pozorovatele, vyhýbá se jak podbízivým zkratkám / ozdobám, tak formalistickému průkopničení takového Apichatponga, Reygadase, Tarra... Obejde se bez velkých gest, šifer a časových smyček, cudně odvrací pohled od násilností před kamerou... Přitom jeho statické širokoúhlé obrazy, od předmětů na dosah divákovy ruky až po obzor ostré jako břitva, prostupuje jakési vzácné, temně žhnoucí světlo, které se snad hodí k titulnímu konci dějin. (17.04.2015)

Tak to mám za sebou. Byl to popravdě dost vyčerpávající zážitek, ale spíš v tom dobrém slova smyslu, takže určitě stojí za to tomu dát šanci, jen je třeba si na to najít správný čas a správnou náladu. Stejně jako u Ta, která odešla je opět děj poměrně dost minimalistický, ale Diaz nezapomíná nějak vést a gradovat, avšak je vše rozprostřené do 250 minut a v klasickém slow-cinema stylu, takže je to složené ze spousty dlouhých, avšak (většinou) významově promyšlených a naprosto precizně natočených. Víc než na příběh je to zaměřené na vystihnutí atmosféry filipínských reálií, jednotlivých myšlenek na různá témata, ale hlavně na práci s postavami. Sice mi první dvě hodiny docela vadilo, že je Diaz začne vykreslovat až od situací odehrávajících se na začátku filmu a vším co bylo předtím se nijak nezabývá (přitom bych za to byl rád, protože přesně tam by se dalo zjistit, proč jsou jejich povahy takové jaké jsou), ale potom jsem se s tím dokázal nějak smířit, protože jsou vlastně po celý film představeny tak, že divák moc dobře tuší, jak se to s nimi asi má. I u Joaqina, jehož hodně naivní a ještě víc dobrosrdečně povaze jsem zprvu moc uvěřit nedokázal, ale hned potom, co se dostal do vězení, jsem tak nějak dokázal pochopit jeho roli a úděl v tom všem a nakonec mi jeho postava přišla geniálně vymyšlená. A takový Fabian, hlavní antihrdina celého filmu, to je kapitola sama o sobě, protože v jeho psychice by se dalo velmi dlouho pitvat a rozebírat ji by bylo na skutečně dost obsáhlou diskuzi. Ten jeho charakter je zvláštní a náročný na pochopení, zato naprosto přesný. Právě takhle by opravdu mohla vypadat verze člověka, který je naprosto chladný, bez zájmů, bez ambicí, bez citů, bez víry v cokoli (ať už Boha nebo sebe samotného), bez chutě do života, prostě jen taková mrtvá schránka, která ani pořádně neví co dělá a když už něco skutečně hodně podělá, ozvou se poslední zbytky jeho svědomí, jenže ani to litování mu nikdy dlouho nevydrží a pak zas stejně chladně žije dál, dokud zase něco velkého nepodělá. To vykreslení jeho povahy mě skutečně fascinuje - dal by se lehce označit za zrůdu, ale krapet lidskosti se uvnitř něj pořád skrývá, avšak záleží, kdy s ním něco hodně pohne a uvědomí si to. I proto se mi pak líbil samotný závěr, který osud každé z postav nějak uzavře, nebo ho nechá chytře otevřený. Má to hluchá místa, zbytečné scény a i nemalý počet scén, které trvají přehnaně dlouho, ne vše je dovedeno k dokonalosti, ale celkově mi Norte přišlo i přes to všechno dostatečně hutné a dokázalo si to udržet moji pozornost a zájem po celou svoji stopáž. Klady u mě prostě převažují nad zápory a celkově si mě to skutečně získalo. Hlavně už ale teďka vím, že se někdy vrhnu i na tu Diazovu sci-fi, avšak vzhledem k tomu, že trvá ještě o pár minut déle než Norte, asi si ji opět budu šetřit na nějakou speciální chvíli... 4* (31.12.2021)

Jestliže jsem se párkrát stěžoval, jak točí Lav Diaz většinu filmů černobíle s výhradně statickými záběry, byl jsem rád, že mi Diaz v Norte, konci historie ukázal, jak krásně dokáže pracovat s barevným vizuálem i uzemnit sugestivními pohyby kamery. Už jen ty autentické a současně poetické záběry filipínských reáliích v barvách vytvářejí zážitek, stejně tak některé průlety mořem, lesem či krajinou po apokalypse jsou nesmírně podmanivé. Příběh si minimálně první hodinu a půl skutečně dost bere z Dostojevského „Zločinu a trestu“, ale pak už si naplno žije vlastním životem a ač bychom se zdálo, že děj po dvounásobné vraždě ze strany mladého právnika jaksi ustrne a místo dalšího gradování se rozplyne v pomalu vyvíjených osudech několika postav, i ty stále mají co nabídnout – je toho dost: pohled na chudou rodinu po ztrátě otce putujícího do vězení, dění v samotném filipínském vězení (i s přítomnou živou opicí v cele :)) evokujícím za horké pálavy spíše pracovní tábor... ke konci obzvlášť osud a vyvíjení postavy nechyceného vraha na svobodě, jehož náhlá konfrontace s navštívenou sestrou patřila za mě k tomu nejsilnějšímu a nejemotivnějšímu na celém rozsáhlém vyprávění. Diaz na postavě Fabiana zase ukazuje tu děsivou stránku člověka z „rodu zvířete“, probouzejícího se v jedinci, jakého bez pevných zájmů a smyslu života nezastaví před vnitřními pudy a běsy ani krátce probleskující svědomí... a přímo živočíšný výkon Sida Lucera v této postavě, již od počátku upoutávající temperamentním projevem v dialozích, byl ve vrcholných okamžicích často děsivě podmanivý a strhující. Škoda jen, že tak jak mě Diazův film v mnoha scénách z různých důvodů naprosto uzemní, zároveň můj celkový dojem opět klesal s chaotičtější koncepcí s neustálým pobíháním od jedné dějové linie ke druhé a zbytečnou zdlouhavostí více záběrů, přičemž obojí mi místy bránilo k ještě silnějšímu souvislému prožitku. [75%] (09.09.2023)