Osmy

Mám rád tvorbu Jiřího Stracha a v podstatě se dá říci, že je to můj velmi oblíbený režisér, mám tedy po zhlédnutí jeho nového televizního filmu Osmy trochu špatné svědomí, že budu jeho práci hanit, ale nelze jinak - mám totiž s filmem morální problém - natočit o Chartě 77 a disentu téměř crazy komedii mi přijde opravdu přespříliš, šedá doba bezčasí normalizace nahlížená komediálním rastrem, to vnímám jako manipulování s kolektivní pamětí, trochu rouhání, abych sem dostal nějakou aluzi k filmu, a rouhat se nemá, jak trefně podotýká postava Marty. Celý problém tkví ale již ve fázi scénáře, Marek Epstein záměrně volí v polistopadovém českém filmu tak oblíbený (a už opravdu dost zprofanovaný) rastr tragikomedie, tedy subžánru, který proslavily především filmy Jana Hřebejka, a já skutečně dost dobře nechápu, proč se v Česku musíme ohlížet zpátky výhradně touto optikou, začínám být na tenhle přístup už trochu alergický. Epstein rád efektně kombinuje a tak přichází s konceptem, v němž má hlavní hrdina Richard Den-blbec a během 24 hodin nastane v jeho životě doslova kalamita. To by nebylo nic proti ničemu, kdyby do takto nastíněného rámce Epstein nezakombinoval dění kolem Charty 77 a vlastně svým způsobem nezlehčoval disent, jinak by ty ztřeštěnosti byly i vtipné. Samo téma je nosné a já osobně mám za to, že ten pravý klíč k němu našli tvůrci Pout či třeba Jaroslav Brabec ve svém syrovém televizním PF 77. Záměr natočit o tak vážných věcech crazy komedii (s vydatnou příměsí komunální satiry) je samozřejmě svým způsobem pochopitelný, gradace absurdní doby a kumulace všech těch absurdit života v reálném socialismu se dá jistě uchopit i takto, mám ale obavu, zda chvílemi z toho na mne nedýchal závan ostalgie. Takové lepší Vyprávěj... On i ten disent byl v podstatě sranda... Když ,,hodní" stbáci házejí do řeky střelnou zbraň, když Richard nalézá motivaci postavit se strachu, když se na něho valí všechny ty katastrofy neuvěřitelnou shodou okolností v jeden jediný den, mám pocit, že to Epstein nemyslí upřímně, ale je až přespříliš postmoderně ,,invenční" a, což je horší, vrší klišé a vaří z vody - už jenom ten ústřední motiv ,,náhodného" podpisu Charty je naprostý nonsens, takhle se podpisy pod Chartu nesbíraly, to je naprostý blud vycucaný z Epsteinova prstu, zřejmě si plete Chartu a nějaké pozdější petice z konce 80. let, chartisté vlastnoručně psali kvůli utajení jen prostý lístek s textem ,,Souhlasím s prohlášením Charty 77 + jméno + povolání + adresa", žádné podpisové archy jako v Osmách neexistovaly...a už vůbec se nedávaly podepisovat na potkání...(pro ozřejmění lze komparovat s historicky mnohem věrnějším seriálem České století - díl Je to jen Rock'n'roll), že by byl podpis hned druhý den ráno publikovaný na Svobodné Evropě je už úplně přitažené za vlasy... Navíc mně dost iritovaly všechny ty lacině vyznívající propriety (příliš okázalý Jaguár, příliš nadržená milenka, příliš vlezlý instalatér atd.). Co se nescénáristických rovin Osem týče, řemeslně je ten film výborný, takový Strachův standard, řekl bych. Až filmová kamera Vladimíra Křepelky, dobře zvolená hudba (zvláště pak budovatelské písně!), opravdu vynikající casting, standardně dobrý Ivan Trojan a opět naprosto famózní Miroslav Krobot, jehož výstup v kanceláři ředitele patří k těm nejlepší bafuňářských scénám české polistopadové kinematografie vůbec. Trochu mi neseděl jen Josef Dvořák a překvapivě ani Strachův dvorní herec Jiří Dvořák, jemuž jsem jeho postavu také příliš nevěřil (samozřejmě ani s tím ,,překvapivým" závěrečným odhalením). Ten vjem nesympatie však možná tkvěl pouze v tom, že tu Jiří Dvořák hrál vlastně Andreje Babiše v jeho mladých letech... '-) PS: Aby bylo jasno - tenhle film není o tom, jak to bylo před rokem 1989 vlastně všechno prima a život byl jedna velká komedie, ale o tom, že minulý režim byl jedna velká kafkárna! (13.05.2014) (menej) (viac)

Nějak nevím, kde začít. Mám z toho filmu rozpačité pocity. Možná proto, že sám ten film působí rozpačitě. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem se do něj „zakoukal“, ale ani pak mne nějak nebral. Nevěřil jsem hercům ten marast, pocity, některé reakce mi přišly příliš afektované (zvláště milenka, uff). Určitá klišé (sekretářka ředitele, kovaná komunistka nejspíše, která ale pro jistotu to hraje i na druhou stranu, co kdyby?). Hodně mi vadilo, že to celé má spíše takové bakalářské ladění, roztahaná bakalářská povídka do celovečerní stopáže. Mělo to být kratší, takhle to nemá šmrnc. Co by při kratší stopáži i mohlo působit vtipně nebo snad už i dadaisticky, je při takto roztahaných scénách... prostě nuda. Výprava, lokace (až snad na ten jeden zádrhel s tím moderním žlutým barákem s moderními okny), vše opět vypiplané. Věřil jsem jim, že ty skříně na šaty používají každý den. Poněkud mne zklamal Trojan. Celou dobu jsem přemýšlel, proč si s Jirkou Dvořákem ty role neprohodili, působilo by to zajímavěji a možná i uvěřitelněji. Takhle každý z nich hraje svou škatulku. Vážně - Jirku Dvořáka jsem snad jen jednou viděl hrát postavu charakterově slabou. A Trojan v poslední době ty role hraje tak nějak nastejno. Ostatně celý ten ansámbl Dejvického divadla hraje v poslední době vše tak nějak nastejno. Vadilo mi špatné vypointování scén. Věděl jsem, kdy přišel vtip, kdy bych se měl asi smát, a asi dvakrát mi to i vtipné přišlo (kondomy Trojan nepočítaje). Ale jindy ten vtip vyšuměl do ztracena, zanikl v překladu. Vadily mi nelogičnosti. V noci opilý podepíšete Chartu a ráno to vysílají na Svobodné Evropě? Možná v době internetu a Facebooku, ale ne tehdy. Na záchodě na přenosné rádijko naladíte Svobodnou Evropu, a ta ani není rušená? Come on! To s tím rádiem a chytáním SE mi přijde signifikantní pro celý film. Ne že by ta rádia nebo vysílání SE tehdy neexistovaly, ale tak nějak to fungovalo jinak. Vlastně jsem ani nepobral vyznění filmu. Těší mne, že Jirka Strach má odvahu dívat se na dogmata jinak, vlastně jako jeden z mála. Zde nám sdělí, že chartisté sbírali podpisy po hospodách od opilců a že to s tou Chartou až tak žhavé nebylo, a kdoví, kdo tehdy spolupracoval s StB. Ale když pominu ty neuvěřitelné a časem až násilně působící náhody, co bylo smyslem? G-bod? Nic jiného? To stačí, aby člověk to kafkovské prostředí přežil? Tak nějak pořád čekám na film o té době, o 70. a 80. letech, podaných na obyčejném člověku. Ani disidentovi, ani nýmandovi, prostě takové ty každodenní ústupky, ale i radosti. Zaujala mne ve filmu jedna věta, moc se mi líbila. „Víš, co na socialismu miluju? To ticho.“ Ta doba skutečně byla jakýmsi bezčasím, ale lidé žili a měli své problémy. Ale to bychom se dostali někam jinam. Potěšil mne Pepa Dvořák ve vážnější roli, jen škoda, že pan scenárista s jeho postavou moc nepracoval a jen ji povrchně nadhodil jedním dvěma vnějšími znaky. Osmy se mi líbily pro jistou nejednoznačnost chování postav, na druhou stranu mne zklamaly, jak svým způsobem přehánějí nebo jsou mírně jinde (syndrom rádia - mimochodem, my jsme v té době ještě poslouchali třeba Deutsche Welle, Rádio Luxemburk, Vatikán, do ČSSR v češtině vysílalo víc stanic). --- EDIT: Hodně mi vadilo chabé prokreslení vlastně všech postav. Třeba o manželce nevíme lautr nic. Nevíme nic o jejich (i jejích) rodičích, zda má nějaké sourozence, a kromě emigrujícího bráchy nevíme nic ani o Trojanově postavě. Ostatní postavy jsou pak jen figurky tak nějak bez života, chybí jim nějaký znak třeba z jejich soukromí. (19.06.2014) (menej) (viac)