Děti se vracejí

Velice povedené Drama s výbornou Kitanovskou režií a dobře vybranou doprovodnou hudbou ( Joe Hisaishi, který skládal hudbu i pro Hana-bi, Princess Mononoke a mnohé další). Příběh o dvou středoškolských studentech, jejich osudech a hledání smyslu v jejich životě, jeden je poručníkem v Yakuze a druhý nadějným Boxerem. Kdyby to natočil někdo jiný než Kitano 5 bych asi nedal. Hodně mi Kids Return je hodně podobně dějově laděné jako Aoi Haru. 4.5 * - 85 % (11.04.2010)

Existuje řada boxerských nebo chcete-li sportovních filmů, jejich většina stopáže se nezabývá boxem/sportem, ale ještě jsem nezažil film, který by věnoval tak velkou porci určitému sportu (boxu) a přitom o něm téměř nepojednával. Takeši Kitano po těžkém zranění chtěl uchopit svůj další (tzn. tento) film vážně, ale tím jej bohužel připravil o své kouzlo - neotisknul do něj snad nic ze svého rukopisu. Přátelství ústřední dvojice mohlo rozhodně vyniknout lépe, stejně tak boxerské části mohly být lépe zhodnoceny... Anebo mě to prostě nějak minulo. 5/10 (08.05.2015)

Pekné, umiernené a zmierlivé... len škoda, že asi až príliš také. Ale natočené je to s citom a zmyslom pre detail, tu Kitano samozrejme nemá problém. Možno je to môj problém, že ma osudy týchto dvoch flákačov bez akéhokoľvek zázemia (žiadna rodina, žiadne priateľky... zámer? aký?) nestrhli tak, ako som u tohto režiséra zvyknutý. (08.03.2008)

Dva mladíci Masaru a Šindži se potkají po letech a vzpomínají na staré časy na střední škole, kdy se většinu času flákali a blbli, Šindži jako ten nesmělejší a Masaru jako ten průbojnější a drzejší. V tomto filmu se Takeši Kitano ohlíží za tím kam se jeho životní dráha mohla ubírat skrze pohledy na studenty střední školy, z nichž někteří se dají na dráhu manzai komiků, jiní k taxikářům, další k boxu a celkově velmi pečlivě vykresluje různé lidské charakterové vlastnosti hlavních i vedlejších postav a dělá tak samozřejmě se spoustou vtipu. Pěkně je v tom vidět i šikana na střední, jakuzáci jako ti "rošťáčtí strejdové" a zároveň nekompromisní vrahouni, zákulisí tréninku sportovců a programu bavičů a spousta dalších detailů jako snaha středoškoláků dostat se do pornokina atd. odkazující k vlastním zkušenostem Takešiho Kitana z jeho středoškoláckých let. Nejvíc prostoru pochopitelně dostane hlavní dvojice kamarádů, kteří mají na to to někam dotáhnout, ale díky vlastním charakterovým vadám směřují tak leda do problémů. Toto se týká i spousty vedlejších postav a spoluvytváří to celkový dojem z filmu, který vyzní velmi pozitivním způsobem, i když se hlavní hrdinové, obvykle vlastní vinou, dostanou do problémů, ze kterých se asi nedá dostat jen tak ze dne na den. Na koho prostě nezapůsobí poslední dialog mezi Masaruem a Šindžim tak pozitivně jak má, tak ten prostě vůbec neví :). Děti se vracejí jsem viděla už asi milionkrát a vždycky se na to dá podívat znovu, protože spousta vtipů je tam prostě neokoukatelná, má to zase pěknou hudbu a velmi příjemně se na to kouká, ale vždycky tomu něco možná chybí na tu pětku, i když nevím proč, protože u některých hlášek se už pomalu směju dřív než zazní stejně jako se směju už jen v očekávání střihu na další události ve scénách jako učitelovo nové auto a podobně. Prostě úplně klasika :) ale zas si pořád nejsem jistá, jestli to na tu pětku je nebo ne, tak počkáme až na další kouknutí. (19.12.2010)

Druhý Takeši Kitano mi opět nabídl excelentní režii a v podstatě bezchybný způsob vyprávění tentokráte dvou osudů. Jdou si za svým, objevují svůj talent a pokoušejí se ho využít. Nahoru a zpět. Něco ty dva bývalé flákače ze střední přece jen spojuje. Výborná atmosféra i herectví a skvělý pohled na hierarchii v několika prostředích - střední škola, výuka boxu a mafie. To vše na japonský způsob. (15.12.2015)