Šingeki no kjodžin

Zasloužený fenomén, který svého času rozbořil lehce stojaté vody a zamířil si to do všech koutů světa. Nevídané tempo, šokující zvraty a láska k ústřední trojici Eren-Mikasa-Armin, stejně jako k parádním postavám vedlejším (Levi, Sasha a postupem času další a další charaktery) měly za následek, že než jsem se nadál, namířili si to Titáni mezi moje nejoblíbenější anime světy vůbec. Takhle dravý střih, soundtrack i efekty se zkrátka jen tak nevidí a i s přibývajícími epizodami a sezónami (jakkoli je čekání na ně mnohdy vražedně dlouhé) se nestačím divit, jak odvážně racionální odpovědi jsou řečeny na ty nejtroufalejší dějové otázky. Od jisté chvíle tkvělo největší kouzlo v otazníku největším, tedy otázce "Jak jen tohle může skončit?" Nejraději bych se ale pídil po každé stopě ještě pěkných pár let a tuze mě mrzí, že to není možné a že konec vážně přijít musel. (18.12.2013)

Nevídaná bomba, která mě oslnila rychleji, než se po zablesknutí stačí zhmotnit hrozivý obr. Stačilo jen nastřelit pár charakterových vlastností pro Erena, Mikasu i Armina, šikovně jim přihrát do cesty vedlejší postavy (nerozhodný Jean, potrefená Sasha "potato girl" Blouse) a než se poprvé objevily závěrečné titulky, měla mě napínavá akční sága v hrsti. Nedokážu si ani vybavit, kdy naposledy mě animovaný seriál dokázal sežrat takhle rychle, kdy i já - jako osoba, která si oblíbené příběhy alespoň trochu šetří a neplýtvá jimi - nevím, kdy si dát pauzu a nejraději bych v přehrávači nechal běžet celý Attack. Tempo několika prvních story arců (zhruba do konce bitvy o Trost) je regulérně to nejsvižnější, co jsem kdy v anime viděl. V tu chvíli bylo nutné zpomalit, pohrát si občas se vzpomínkami, pečlivě nechávat děj běžet delší dobu na několika frontách a všechno zakončit soubojem, který bere dech snad v každém úderu. Po tolika zdrcujících momentech, kdy si divák zas a znovu uvědomí, že za hradbami tří zdí mohou kdykoli zemřít jakékoli charaktery v libovolném množství, jsem si nic nepřál víc než jen malé, optimistické vítězství. Po první sérii se mi tak v noci pravidelně zdávalo o létání nad střechami, o sekání do obřích krků, o výjezdech bok po boku desátníka Leviho - a v neposlední řadě o tom, že se pokračování dočkám co nejdříve. Sie sind das Essen und wir sind die Jäger! (02.09.2019)

I kdyby se jen zůstalo stát na jednom místě, prázdně se tlachalo a občas se libovolná jednotka střetla s libovolným titánem, měli by tvůrci úspěch zaručen. Ti ale nevsadili ani na bezhlavou akci, ani na natahování zápletky a místo toho veškerá očekávání staví na hlavu. Nechávají do děje vstoupit nové postavy, bez okolků kolem nich staví základy pro očividně velkolepé budoucí příběhy a právě ve chvíli, kdy už je toho dialogového napětí příliš, přijde scéna souboje, která vyrazí všem dech a opět tak dokáže, že tenhle Útok má na svou konkurenci pěkných pár pater náskok. V kombinaci s velmi střídmým kořením v podobě alespoň drobných mytologických novinek je z druhé série událost, na kterou se vyplatilo ony čtyři roky čekat. (09.08.2017)

Neuvěřitelně vyvážená sezóna, kdy na každý dialog a intriku v první polovině připadá o rok později fascinující válečný výjev a na každé prohloubení vztahů uvnitř zdí pak odpověď na otázky, na které jsme netušili, že potřebujeme znát odpověď. Vzhledem k tomu, jak zásadním způsobem se celý koncept v tuto chvíli mění, dokonale rozumím, proč jsme na informace ze sklepa museli čekat tak mučivě dlouho. (02.09.2019)