Realita

Réalité bude asi o fous divácky vděčnější, než třeba Lynch, na jehož filmy potřebuju tak dva doktoráty z věd, které neexistují. V tomto francouzském případě možná najdete ještě nějaké náznaky toho, že možná víte, co se děje a nepřipadáte si tak ztraceni. To ale neznamená, že nejste. Pracuje se tu s několika liniemi, bůhví jestli jsou reálné nebo snové a Dupieux je docela blízko tomu, aby jste si o něm řekl, že diváka umí zmást dokonale. Smůlou ale je, že konkrétně ve mně nezanechal jakýsi jiný další dimenziální pocit, který by mě nutil zabývat se tímto scénářem více než pár chvil a třeba se pokoušet rozluštit alespoň jeden motiv, který jsem v tom našla. Tunel do hlavy mi to zkrátka třeba jako Lynchova starší díla nevyvrtalo, protože se o obdobný mindfuck jen tak otírá na povrchu. Snahu ale cením a třeba dostaneme od Dupieuxe ještě něco mimozemštějšího. (08.06.2019)

Hrozná haluz. Taková, co vyžaduje trpělivého a pozorného diváka. A tím Dwejn rozhodně nebyl. Jemu stačí bezduchá střílečka, prachsprostá vyvraždovačka, u které nemusí moc přemýšlet. Ale tohle? Tohle bylo moc i na něj. A i když se snažil, tak s průběhem času mu realita a fikce, fikce a realita začínaly malinko splývat. Asi to bylo i záměrem, jen prostě nemá rád, když něco až tak nepochopí, nebo z něj nějaký vykutálený režisér dělá tak trošku blbce. Tím ovšem neříká, že se mu to vůbec nelíbilo. Jen by k filmu potřeboval příště nějaký manuál. (08.06.2016)

Tedy, ne že bych se v těch realitách neztrácela, a vlastně si ani nejsem jistá, zda se v nich neztratit dalo, nicméně humor, který Quentin Dupieux vymýšlí, mě dost baví. Užila jsem si těch jeho absurdních šíleností už ve filmu Moucha v kufru a těším se na další bláznivé kousky z jeho dílny. (07.01.2024)

V celém filmu se prolíná realita, sny a filmový svět. Jenže ona ta realita a sny ve skutečnosti jsou jedním a tím samým - a to tím filmem. A náš život je vlastně taky složen z reality a snů, což nutí k zamyšlení, jestli taky jenom nejsme filmové postavy, které zatím jednají podle scénáře a to, že náš svět vlastně je i není skutečný, si neuvědomujeme. Zní to jako blábol, to si určete sami, ale staví na tom nejedna konspirační teorie a pokud jí Dupieux věří, tak asi máme jasno. Taky tady ale je možnost, že si Dupieux chtěl z diváků udělat prdel a natočil mindfuck bez nějakého vysvětlení, hlavně ať si nad tím diváci lámou hlavu a vymýšlejí jednu bizarní teorii za druhou. Tahle varianta by mi ale vadila, jelikož se tam rýsovali myšlenky o tom, že člověk z častého sledování televize totálně zblbne a o tom, že dnešní diváci chtějí od filmů akci, obyčejnou popkornovou zábavu, ale už vůbec nechtějí nad těmi filmy přemýšlet. Každopádně, Dupieux ve svých filmech má jisté paralely (snad je to správné slovo) mezi filmem a reakcí diváka na něj, aspoň mi to tak z těch dvou co jsem od něj viděl připadá. Ať je to jak je to, sice ten film má poutavou atmosféru, záhada ohledně modré kazety zaujme a ta hudba, co tam hraje neustále dokola, je podmanivá, ale i tak úvodních 20 minut je strašně nudných a celkový dojem na víc jak 3* fakt nemám, byť je to zajímavé. (01.01.2020)

Mr. Oizo remixuje "Pohrdání" aneb když sur/Realita sní o tom, že si pustí fajn biják na VHS, ale sama je jen jednou myškou v labyrintu vyprávění rozpolceného autora v tvůrčí krizi. Nebo taky meta mozkoškrab, který někomu udělá vyrážku na mozku, zatímco jiní se u něj budou smát na stejně způsobů jako nasbírá jeden z hrdinů výkřiků. (24.08.2022)