Janek Vodnář

Tak tahle náboženská agitka mě opravdu nechytila za srdce. Něco tak příšerně schematického jsem už dlouho neviděla. Nejspíš k pouštění na školách, aby děti získaly to správné ponaučení. Jediné co oceňuji jsou perličky typu odeženu mouchu synovým ocáskem. Nebýt to tak hrozná moralitka a víc hraní si s fantazií, dalo by se na to i dívat. (06.08.2008)

Pôsobivá rozprávková alegória na kolobeh dobra a zla vo svete. Dobrý skutok sa človeku mnohonásobne vyplatí a páchanie zla sa zase raz určite vráti ako bumerang... Páčilo sa mi, ako umne bol príbeh vyskladaný a pretkaný nádhernou poetikou a to na báze prírodných motívov, pričom sa tu nezabudlo ani na humor a menšiu prímes satiry. Ďalšou lahôdkou bola hudba, ktorej sa podarilo dokonale skĺbiť s obrazom a umocniť tak podmanivý zážitok zo sledovania filmu. Skrátka perfektná réžia, J. J. Kolski sa vyzná vo svojom remesle. 85/100 (30.05.2016)

Ten Jankův "přerod" z dobrého na špatného byl sice dost nucený, absurdně rychlý, a tudíž celkem těžko uvěřitelný, avšak pozitiva (kamera, hudba,..) převažují a Boguslaw Linda-Stigma je jasným vrcholem filmu (vyndejte mi někdo ten jeho song z hlavy), takže za něj s přimhouřením očí zaokrouhleno nahoru. (29.07.2008)

Téměř až pohádkový příběh o Jankovi, který objeví své nadpřirozené schopnosti a vydá se je uplatnit do světa. Doma zanechává svou moudrou a laskavou ženu Verunku, která nemůže otěhotnět. Na cestě potkává lišáckého muže, který ho po zbytek jeho cesty doprovází. Janek prochází proměnou, je čím dál více závislý na lesku majetku a moci. Nakonec se přeci jen vrací domů za Verunkou, která porodila chlapečka s ocáskem. Herci hrající tři hlavní postavy jsou výteční, skvělá je i hudba Zygmunta Konieczného v čele s nejkrásnější něžnou písní s názvem Piosenka. (21.03.2012)

V Polsku byl od šedesátých let v hudbě velký proud minimalismu – táhlo se to až na Pobaltí a bylo to hodně v kurzu v zemích bývalého Sajuzu – takové ty inscenace starých mýtů, návrat k lidovým baladám. Dělal to třeba Górecki, Kancheli... A ve filmové hudbě Killar a Preisner. V Janciovi je hudba vývar vývarů – něco jako syntetizátory v Princezně ze mlejna. Člověk tomu ještě věří bez textů, ale zpívané vsuvky to posouvají do polohy levné kolovrátkové hudby k televizní pohádce. S tou minimalisticko-redukcionistickou polohou je film v souhlasu i kvůli tempu záběrů: je to s-t-r-a-š-n-ě u-t-a-h-a-n-é!!! Iritující jsou alespoň pro mě intelektualismem čišící quasi-naivistické dialogy typu: „Co to děláš milý Lojzo (Jancio)? Myji ti nohy, milá Lízo (Weronko). A co z toho bude, milý Lojzo? Špinavá voda, milá Lízo. A co ještě (milý Lojzo)? Čisté nohy (milá Lízo). A nic víc (milý Lojzo?) A to je málo (milá Lízo)? – vrrr – úplně vidím, jak pan režisér smolí něco, o čem si myslí, že je poetické. Br. Totéž o herectví sošné a krásné paní Blecké-Kolské. Selku jí člověk prostě ne a neuvěří! Postmoderní podobenství je třeba i Prolomit vlny – i tam jsou kýčovité hudební vložky, quasi-blbé monology, i tam je spiritualita konfrontovaná se svou úpadkovostí, ale tohle je umrněné, neautentické... Ach ti polští katolíci! Podobně fantaskno-spekulativní, krotce humanismem vrtící, šablonovité filmy, točí Martin Šulík. Včetně nádherného obrazu – ta kamera, všudypřítomná jarní zeleň a Pieczka (a celá pasáž "vracení času") – kvůli tomu si to zaslouží ***, jinak dost zklamání-(… (12.10.2011)