Český žurnál

Přesnější název by byl Dělník bulváru. Tak se ve své nejotevřenější zpovědi sám nazve hlavní exemplář dokumentu, amorální mediální bestie Pavel Novotný. Věřím, že pouze jeho portrét by na hodinový dokument bohatě vystačil. Zosobňuje bezzásadovost bulváru jako takového a zároveň boří mýtus, že pikantní novinky ze světa pseudocelebrit píše stádo imbecilů. Novotný vystupuje jako člověk se srovnanými myšlenkami, vyzrálou schopností sebereflexe a krajně, krajně pragmatickým životním postojem. Přímá konfrontace jeho rezignace na nápravu společnosti (aneb proč dávat stádu vybranou stravu, když jí stačí vlastní mrva) a odolávajícího idealismu očividně zaraženého Klusáka patří k nejmrazivějším momentům deziluzivně vyznívajícího dokumentu. V celku jsou však Dělníci méně draví a konfrontační než dřívější Klusákovy filmy, což mohlo být dáno také neochotou lidí od bulváru nechat objektivy fotoaparátů a kamer mířit na ně samé. Také proto je škoda, že Klusák namísto rozšiřování záběru filmu víc nevytěžil Novotného bezuzdné sebeobnažování. Kauza Bartošová, která vznik tohoto dílu Českého žurnálu údajně iniciovala a kterou film taky začíná, není později více zmiňována a podobně nahodile (resp. podle klíče „kam byl štáb vpuštěn“) působí výběr minireportáží z různých medializovaných událostí, na nichž Novotný přítomen není (a které mne nejvíce pobavily schopností kameramana zachytit detail, který o přítomných zpravidla vypověděl více než všechny zaznamenané bláboly pro média). Na ucelenější obrázek o „české mediální spodině“, natož o jejím významu pro národní sebeidentifikaci to každopádně nestačí. Hlavně pro nečtenáře bulváru, což bude, domnívám se, většina diváků, by na každý pád mohlo jít o velmi objevné dílo, které je velmi dobře rytmizované znervózňujícím hudebním doprovodem a interpunkčními záběry (třeba na šik vrnících vibrátorů), takže dovede bez problému udržet pozornost i pokud je vám jeho téma naprosto lhostejné (což by být nemělo). 75% (27.03.2014)

Podobně jako Klusák s Dělníky bulváru, také Bystřičan si trochu svazuje ruce soustředím pozornosti přednostně pouze na jednoho z angažovaných. Přesto přináší kromě základního přehledu o kauze i výstižnou črtu národní mentality. Všichni jsou laici (nebo kameramani) a nikdo o ničem nerozhoduje. Snahou přimět někoho k přijetí zodpovědnosti je vedeno také režisérovo neodbytné obrácení média proti médiím (které zřejmě má být jedním z cílů celého Českého žurnálu). Nejen během těchto okamžiků projevuje Bystřičanova schopnost klást ve správnou chvíli správné (nepříjemné) otázky. Velmi aktivní participace, kdy jde sám tvůrce zas a znovu s kůží na trh a stává se hlavním podněcovatelem konfrontací, částečně supluje promyšlenější rytmizaci a přítomnost výraznějších třecích ploch v zaznamenávaných událostech samotných. Filmu stejně chybí větší spád a svou formou odpovídá snaživější reportáži z pořadu typu Reportéři ČT, což je asi nevyhnutelná daň za „žhavou" aktuálnost. (30.04.2014)

„Podojíte Amálku, dostanete zmrzlinu!“ Muž bez vlastností, morálních zásad a politické vize, zato s takřka neomezenou mocí (oslovení „šéfe“, asociující normalizační komedie, například používá zásadně ironicky, jako sebepotvrzení, že skutečným šéfem je pouze on sám). Klusák nepředkládá nezaujatý portrét Babiše, ale varování před hrozbou, kterou všepožírající „žraloci“ Babišova typu představují pro demokracii (vyprávěcí oblouk výstižně poskytlo Babišovo „pozření“ Rady). V souladu se svým názvem film rozkrývá zejména síť vztahů, které „českému Donaldu Trumpovi“ pomáhají udržet se na vrcholu. Valnou část materiálu tak tvoří Babišova setkání s lidmi z oblasti politiky, byznysu nebo médií („nezávislí“ novináři z ČT a Novy, Macháček z Lidovek). Podlézavost lidí, které si Babiš drží ve svém okolí, vyvažují mluvící hlavy jeho oponentů, sloužící také jako pojistka proti monotónnosti. Mnoho jiných možností, jak dokument učinit konfrontačním, Klusák vzhledem k Babišově neochotě vést dialog (natož připustit něčí opačný názor na věc) zřejmě neměl. Zároveň je třeba dát Babišovi za pravdu, že nebylo úplně košer požádat ho o přímé vyjádření až poté, co byl film dokončen. Závěrečná názorová výměna s režisérem na druhou stranu nijak nenarušuje obraz Babiše jako amorálního populisty, který namísto argumentů ve svůj prospěch napadá ty, kdo stojí proti němu, a které si nemůže koupit za peníze, knihy a koblihy. Kromě toho je pravděpodobné, že kdyby Klusák šel proti protagonistovi stejně otevřeně od začátku natáčení, Babiš by si dříve uvědomil to, co jej nejvíce znepokojuje – svou absenci kontroly nad vlastním mediálním obrazem. Právě nejistota ohledně toho, jak navenek působí, co a jak říká (a možná i obava z kritiky a jejích důsledků), je zřejmě jedním z důvodů jeho neochoty být viděn a slyšen někým jiným než lidmi, jejichž přízeň si koupil. I díky pohotové kameře, vytvářející včasným užitím zoomu nebo zaměřením pozornosti mimo jádro dění (zívající muž na poradě) vtipný doprovodný obrazový komentář, má film ostřejší satirické hrany než se navenek zdá. Kamera zároveň svým „stíháním“ netrpělivého, pořád někam spěchajícího Babiše dává za pravdu Krnáčové, která obdivuje politikovu pracovitost, děsivou ovšem tím, k jakému cíli je napřena. Nejlépe jej pojmenuje jeden přeřeknuvší se občan, když promluví o tom, jak by měl Babiš řídit „svůj stát“. Důvodů, proč by jiní lidé měli vynaložit nemenší úsilí k tomu, aby Babiš žádný stát nikdy neřídil, nabízí Matrix AB nepřeberné množství. (20.11.2015)

„Vy to natáčíte? Děkuji chlapci, to bude populární.“ Nejmrazivější i nejtragikomičtější díl třetí řady Českého žurnálu, který potvrzuje, že myšlenkově nejpodnětnější filmy Klusák s Remundou natáčejí společně. Jejich zamyšlení nad pojmy hrdinství, vlastenectví, odvaha a čest, v jednom z posledních záběrů výstižně sdílejícími tentýž náhrobek, se sice zčásti odehrává v Afghánistánu na konci minulého roku, ale klíčem k finálnímu sestřihu zjevně bylo právě probíhající dění na domácí půdě. Jako iniciační událost i rámec pro celý dokument posloužil pohřeb čtyř zabitých vojáků. Tím, že tvůrci natáčejí poté, co jsou kamery stanic zastupujících zpravodajský mainstream vypnuty (případně točí tam, kde tyto kamery vůbec nebyly přítomny) a ani nepřejímají patos běžných mediálních reflexí, nabízejí pohled střízlivý a alternativní. Sociální herce netlačí ke zdi, jenom jim kladou jednoduše zákeřné otázky jako „Za co tady bojujete?“ a jejich přesvědčení o vlastní vážnosti a důležitosti občas naruší zaměřením pozorností na nějakou přízemní banalitu (vyzutá slečna, pobíhající pes, promítání lidových komedií a konzumování klobásy s hořčicí v letadle). Výroky o obavách z islamistů a nutnosti boje proti teroristům přímo na jejich území staví do kontrastu s hrou na vojáky v českých hájích, kde skutečná zranění suplují umělohmotná vyhřezlá střeva. V kontextu filmu, který se nelehkou situaci a nejednoznačné úvahy vojáků na zahraničních misích snaží s přiměřenou dávkou empatie pochopit (např. zapojení se do diskuze o nekvalitě neprůstřelných vest), bych přitom tyto scény nebral jako výsměch české armádě, ale jako trefnou ilustraci k debatám v českém veřejném (a virtuálním) prostoru, kde stále více diskutérů navzdory myšlenkovému horizontu omezenému vlastním dvorkem nabízí zaručená řešení mezinárodních konfliktů. Tvůrci filmu namísto podsouvání „hotových“ závěrů výběrem a řazením názorů podněcují k úvahám, na něž v době, která „nemá ráda složitý věci“ (jak správně konstatuje Stropnický), nezbývá prostor, čas a chuť. Za co v Afghánistánu bojujeme? Co by se stalo, kdybychom tam nebyli? K čemu máme armádu? Pro koho je výhodné udržovat českou společnost ve strachu (že by pro Českou zbrojovku, těšící se zjevně přízni prezidenta)? Od čeho (resp. v opozici ke komu) tato společnost odvozuje svou národní identitu? Jak chápeme a (kdy) používáme koncept hrdinství? Je důležité klást si správné otázky a hledat na ně odpovědi s vědomím historických souvislostí. To chápu jako leitmotiv Mé vlasti, která k sobě jednotlivé dílky mnohovrstevnaté mozaiky skládá možná neústrojně a uspěchaně (což lze při velkém množství témat a malém množství minut chápat) a občas zabloudí zcela mimo vytyčenou tematickou stezku (demonstrace sexismu v armádě Stropnického nejapnými poznámkami a filozofickou debatou nad erotickým kalendářem s dobře vyzbrojenými dívkami), ale po celou dobu nutí přemýšlet. Nad minulostí, přítomností i budoucností. (13.12.2015)