Desať dní, ktoré otriasli svetom

První čtvrtina minulého století byla vrcholným vzepětím jak vzmachu, tak tragédií ruské společnosti. Zrušení nevolnictví Alexandrem II. otevřelo před ruskou společností éru rychlé substanciální europeizace, jež se záhy projevila objevením řady vynikajících osobností ve většině profilujících odborností a činností moderní civilizace. Slabina - přežívající vesnická občina a primitivnost ruské vesnice, tvořící stále kolem 85-90% společnosti - však zůstávala. Varovná znamení - potupná porážka v rusko-japonské válce, první ruská revoluce - byla však akceptována jen zčásti. Stolypinovské období, které účinná řešení těchto strukturálních slabin mohlo jen naznačit, vystřídala první světová válka, jež hrozila ruskou národní katastrofou, plně srovnatelnou s obdobím smuty (1605-1613), a záhy i válka občanská. Druhá ruská říjnová revoluce, která propukla v listopadu 1917, se stala katalyzátorem občanské války, v níž se vítězní bolševici v konfrontaci s bílým hnutím, postrádajícím jednotu i sjednocující myšlenku, nakonec profilovali jako jediný ruskotvorný činitel. Étos NEPu, éry limitovaného soukromého podnikání, konvertibilní měny (červoňce) i rozmachu uměleckých avantgard a vědy i bolševického předstalinského systémového tápání, je současně základnou, z níž vyrůstá patos a hrdost Ejzenštejnových DESETI DNÍ. Kolektivní drama, jež svými postupy osciluje mezi hraným filmem a dokumentem, na minimum stlačuje prostor pro protagonisty obou stran - Uljanova-Lenina, Bronštejna-Trockého (to je ta postava, která před dotěrnou kamerou důrazně zavírá dveře jednací místnosti vojenského výboru petrohradského sovětu) i Kerenského. Vlastní průběh dobývání Zimního paláce odpovídá více či méně skutečnosti: Bitva o ruskou budoucnost probíhala na relativně malé ploše s pominutelným množstvím bojovníků na obou stranách a v pomyslné mozaice života milionové metropole představovala jen jeden z jejích kamínků. Ulice zářily světly veřejného osvětlení, proudily po nich davy, restaurace a kavárny byly plné, divadla a koncertní síně hostily jak umělce, tak jejich obdivovatele. Petrohradská revoluce - v protikladu k moskevské - ze všeho nejvíce připomínala naši něžnou revoluci. Cenzurní zásahy, jejichž dosah si můžeme jen domýšlet, dřeň filmu ponechaly většinově nedotčenou. Obraz DESETI se v podstatě překrývá se slavnou knižní výpovědí amerického novináře Johna Reeda. DESET DNÍ náleží v Ejzenštejnově jedinečné filmografii nesporně nejen k tomu nejlepšímu, ale i nadčasovému. (28.10.2010)

Formálně geniální a z politického hlediska notně problematické dílo, které se může pochlubit jedním z nejlepších nástupů v dějinách kinematografie, protože úvodních dvacet minut bude v celé historii pohyblivých obrázků hledat konkurenci skutečně velmi těžko. Teprve po tomhle si člověk uvědomí, jak obrovská síla z tehdy nového umění prýštila a proč jej Lenin označil za nejdůležitější pro budování socialismu. Skvost na který se nezapomíná a montáž dotažená k dokonalosti. (17.06.2005)

S Ejzenštejnem byla proslulá sovětská montáž na absolutním vrcholu, což nejlépe prezentuje právě tenhle unikátní rekonstrukční snímek. Tempo vyprávění je zásluhou nekonečně kreativní juxtapozice celou dobu vražedné a dokonale odráží stoupající politickou i válečnou vyhrocenost popisovaných událostí, a samotná montáž je věc na dlouhý odborný rozbor a ještě delší obdivný dopis směrem k dvojici geniálních režisérů. Tohle dílo představuje skutečné obrazové umění, nikoli bez hlavy a paty jako tehdejší surrealistické nebo dada filmy, nýbrž s cílevědomou autorskou vizí obsaženou v každičkém záběru i doprovodném titulku. Ozvučená verze s hudbou od Shostakoviche tomu pak dodává ještě větší grády... (09.12.2015)

Pre filmových fanúšikov povinná záležitosť. Pre mňa ťažko hodnotiteľná a v niektorých momentoch aj ťažko dopozerateľná. Ejzenštejn je nespochybniteľným filmovým klasikom a prvá časť filmu je obdivuhodná, pretože klipový prístup je doteraz v kurze. Lenže aj ten najlepší filmový montážnik začne nudiť, keď predvádza dielo bez osobností nakrútené s veľmi chabým scenárom. A tak, približne po 90 rokoch od nakrútenia, vo mne ako trvalá spomienka ostane scéna na schodoch z Potemkina a scéna na moste z Desiatich dní. Veď ani to nie je málo. Po väčšine filmov neostane ani smrad. (12.07.2016)

Velmi působivě a moderně natočený film, ale občas jsou v něm dost nepřehledné momenty, což je dáno absencí zvuku. Prostě se mi vícekrát stalo, že jsem se fakt neorientoval. I přes své moderní zpracování mě nudil a nějak mě nedokázal zaujmout. A také - jedná se o oslavu komunismu.. Proč si někteří lidé myslí, že to můžu nezohlednit? Musím. Stejně tak Zrození národa - můžeme při jeho hodnocení "zapomenout", že se jedná o dílo velebící Ku-Klux-Klan? Samozřejmě že ne! (09.05.2009)