Andrej Rubľov

I tento film Tarkovského spíš klade otázky, než něco vysvětluje, a doprovází je syrově melodramatickým obrazem. Kdybych měl jmenovat, bylo by to hned několik scén, které nadlouho utkvějí v mysli (čímž shrnuji hlavní rozdíl proti snovému Vláčilovi). Ať už úvodní trochu mimózní laškování s balónem, dovádění nahých pohanů, dobývání Vladimiru, horečné lití zvonu... Celý motiv filmu, obroda a očista, se na mě přenesl a cítím se myšlenkově hodně jinde. Obával jsem se původně, že budu potřebovat být na film speciálně naladěn, ale naladil si mě raz dva :) (12.08.2012)

(2x) - Teprve druhý celovečerní snímek Tarkovského o životě ruského malíře ikon je rozdělen na několik kapitol z Rublevova života. Sám režisér shromaždoval materiály o jeho životě několik let, nechtěl jen nahromadit suchá fakta, ale přiblížit lidem myšlenky tohoto výjimečného muže. A tak vznikl černobílý historický film, který sám o sobě není pouhou rekonstrukcí, ale spíš pohyblivou ikonou, která vypráví svůj vlastní příběh. Už ten černobílý obraz bývá v některých scénách až příliš výtvarně ztmaven či zkontrastován, takže vypadá opotřebovanější/starší, než je. Některé tahle ponurost černo-šedé může zaktivizovat, jiné -zhýčkané barevnými filtry moderních filmů - spolehlivě uspat. Pokud jde o mne, zůstávám nestranným středem, protože to není jen obrazová stylizace, co dělá Rubleva ojedinělým. Příběh není pojat jen jako studie jedince, který překročil stín své doby, aby pak za to platil, ztratil iluze, sám sebe a nakonec se při fenomenálním gloria zase našel, byl uznán a umřel. Andrej není hlavním hybatelem děje. Vše, čím prochází se sice děje za jeho přítomnosti, ale zřídkakdy jím přímo ovlivněno. Jsou to právě jeho oči, kterými vnímáme svět. Zprvu vidíme idealistu, který chce sloužit lidem, aby se místo toho setkal s lidským nepochopením, nenávistí a dokonce vraždou. Je proto zbaven iluzí až naturalistickým způsobem (masakr v kostele). Pak se nám Rublev ztrácí ze zorného pole, odsunut do rozjímání a pokání. Poslední kapitola je zaměřena na jinou postavu, která zdánlivě nemá s Rublevem nic společného. Až později, kdy se ukáže její talent a nečekané schopnosti se navrací na plátno Rublev jako hlavní postava a je jasné, že oba jsou v podstatě stejní. Slovo závěrem - Tarkovskij vyhnal historický film na nové zelené pastviny (kde se pasou koně ze začátku i konce filmu), aby ukázal, že někteří nadčasoví průkopníci si nezaslouží rozplácnout na zemi (jako muž v úvodní kapitole). (26.07.2006)

Jsou "historické" a historické filmy, jedny točí Ridley Scott a jeho paběrkovatelé, druhé Vláčil, Tarkovskij a jim podobní. Ty první představují scifi a jsou oblíbené. Ty druhé miluju já. Rublev je náročný film, který mě téměř absolutně uchvátil. Tarkovskij dokazuje, že film není jen o ději (protože tady se toho moc neděje), film. tricích, ale že se dá zfilmovat i slovo, resp. slova. Nebo jinak - tenhle film je zfilmovaná modlitba, jedna dlouhá modlitba Tarkovského k Bohu. Výsostné herecké obsazení vykresluje skutečné charaktery, ponuré Rusko vytváří tu pravou středověkou atmosféru. A závěrečná velmi dlouhá scéna odlévání zvonu, hmmm >> nepotřebuje komentář, to se zkrátka musí vidět. Elitní snímek světové třídy, zážitek par excelence. (05.10.2008)

Jak natočit nenatočitelné? Jak říci to, co nelze říct? Opravdu lze jedním filmem obsáhnout lidský osud? Andrej Tarkovskij se o to celý život snažil, ale podařilo se mu to? Samozřejmě, že nikoliv, aspoň ne zde. Život je krutý, občas radostný a místy nedávající smysl, přesně takový je i film, přesto je možno obsáhnout lidskou duši, zvláště tu širokou ruskou? Většina bude tvrdit ano, já zastávám opačný názor. Tarkovskému se jeho snaha nezdařila, na druhou stranu, autorský rukopis je naprosto nezaměnitelný, což mu může spousta jeho kolegů závidět. Avšak i to má svá úskalí, akčním režisérem rozhodně nebyl, což je bohužel nepopiratelné, neboť tyto scény jsou značně podprůměrné, ale o ty přeci nejde, psychologie, to je jeho hlavní zbraň. Filmový vědci, které bych přirovnal k vykladačům snů, budou bez sebe štěstím, tolik vrstev, těch odkazů, od náboženských, přes latentní homosexualitu, až po oslavu prapůvodního slovanství. Je nutno si však položit nejdůležitější otázku. Opravdu to tam je? Není to vše jen věštění z křišťálové koule či přesněji řečeno, jako uspořádat mistrovství světa v hokeji, ani ne na milimetrovém ledě? Jistěže je, my se nikdy nemýlíme, neomylnost neexistuje, neboť kritizovat Tarkovského by bylo jako vychvalovat Mein Kampf, coby literární skvost. (30.09.2010)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)