Deník mé matky
Waga haha no ki
Chronicle of My Mother
Obsahy(1)
Kosaku je úspěšný spisovatel a důvod ke spokojenosti má i díky svým dcerám. Když se sourozenci začnou dohadovat, kdo by měl převzít zodpovědnost za péči o stárnoucí matku, navrhne jedna z mužových dcer, aby to byli právě oni. Tato nečekaná situace vnese do každodennosti hrdinů nový rozměr a Kosaku, kterému se to nikdy nedařilo, začne k matce, která ho ale nevychovávala, nacházet cestu. K tomu dochází paradoxně ve chvíli, kdy dvě dcery matku odvrhly zejména kvůli jejím návalům dětinskosti. Téma vztahu dětí a jejich stárnoucích rodičů je japonské kinematografii blízké. Na linii osobních dramat, která proslavila studio Shochiku a režiséra Jasudžiro Ozua, nyní navazuje ve svém filmu i Masato Harada. Snímek citlivě a pozvolně otevírá minulost svých postav, kterým pomáhá se srovnávat s tíživými vzpomínkami i nacházet radost v tom, co právě zažívají. A zatímco matka pomalu zapomíná, synovi se daří v minulosti nacházet nečekané emoce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (2)
Recenzie (11)
Je zvláštne že som čakal niečo úplne iné? Film je akýmsi zlepencom scén, ktoré nám majú predstaviť komplikovaný vzťah medzi matkou a synom a následne synom a jeho rodinou. Tento zlepenec je plný malých drám a úsmevov ale chýba mu hĺbka a tiež pamätná scéna. Čo na tom, že sa tu zišla herecká špička a že príbeh má v sebe skryté malé posolstvá. Nevie ich divákovi náležite predať. Za čo viním práve tú útržkovitosť, ktorá pôsobí v rámci lineárneho naratívu zbytočne rozbito. Už od polovičky som tomu nevedel prísť na chuť a dúfal som, že sa to ku koncu zmení. Nezmenilo. Film ktorý je skôr pre zasvätencov predlohy. ()
(MFF KV 2012) příjemný rodinně-vztahový film, který sice místy plyne jaksi pomaleji, místy se ztrácí motivace a charaktery postav, celkově to ale má poměrně feel-good náladu a i přes nehezké situace se zde příliš nehraje na nějaký sentiment. a pro mě osobně, jeden z těch normálnějších asijských filmových dílek ((: ()
Masato Harada navázal na nejlepší tradice japonského žánru gendai geki a rozhodně nijak nezapřel poctu rodinným dramatum Jasudžira Ozua ani inspiraci komorními snímky Ingmara Bergmana. Zde jde o viditelné spojení motivu z Bergmanova filmu Jako v zrcadle (otec nahlížející na členy své rodiny jen jako na postavy svých románů a těžko překonávající odstup ke vztahu k nim) a Tokijský příběh (generační propasti mezi dětmi a rodiči). Nevytváří však žádné psychologické drama, spíše přirozeně plynoucí kroniku, kde se postavy aktivně snaží překonat překážky v rodinné pospolitosti a vyrovnávat se s příznaky stáří u matky. Film není postaven na konfliktu a na vztahy nahlíží v pozitivním světle. Tím vznikl snímek plný naděje a humanismu, sice hraničící s neotřesitelnou venkovskou idylou alá Božena Němcová, ale jím prosazované hodnoty tím neztrácejí na síle. Spíše bych vytknul někdy až příliš zdůrazňované navázání na starší vzory a občasné splétání jednotlivých motivů horkou jehlou, které značně brání věrohodnosti příběhu a zplošťuje některé postavy. ()
Až přespříliš smířlivý a pozitvní pohled na mezilidské vztahy, poněkud zjednodušené postavy a režiérovo nutkání neponechat vůbec nic nevyřčené mi v tomto případě - ač jde asi tak trochu o charakteristické rysy tohoto žánru - příliš nesedly. Nahlížet na problematiku stárnutí, vzdalování se světu a nakonec jeho opuštění tímto prizmatem je dobré a prospěšné (není vždy třeba tento přirozený proces po evropsku spojovat s trudomyslností a truchlivostí), ale zde pro mne až přehnané. Neustále se mi navíc vtíral pocit, že už jsem to jednou viděl (to asi také vyplývá z žánrovosti filmu); není tomu tak, ale podvědomé asociace s Yamadovým filmem Kabei byly až příliš silné. Nepřispěla k tomu moc ani neoriginální hudba, která se nebezpečně blížila té, jež oblažovala mé slechy při konzumaci smažených nudlí v čínské restauraci o hodinu později. Je mi líto, slabší tři hvězdy. ()
Vynikající! O mé matce je civilní snímek zachycující proměnu spisovatelovy maminky, od okamžiku kdy je plně při smyslech a stmeluje rodinu až do okamžiku kdy nepoznává ani svého syna, hraje si jako malé dítě a zlobí. Panu režiséru Haradovi ještě jednou děkuji (stihl jsem to i na evropské premiéře :). Také mám babičku.. ()
Reklama