Réžia:
Gilles BourdosKamera:
Mark LeeHudba:
Alexandre DesplatHrajú:
Michel Bouquet, Christa Théret, Vincent Rottiers, Thomas Doret, Romane Bohringer, Laurent Poitrenaux, Solène Rigot, Carlo Brandt, Thierry Hancisse (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Životopisný film o posledných rokoch tvorby Augusta Renoira a začiatkoch kariéry jeho syna Jeana... Azúrové pobrežie, 1915. Starnúci maliar Auguste Renoir trpí stratou milovanej ženou a znepokojujú ho aj správy z frontu, kde bol zranený jeho syn Jean. Artritické bolesti mu sťažujú tvorbu. Keď do jeho života vstúpi očarujúca Andrée, starnúci maliar nachádza novú inšpiráciu pre svoju tvorbu. Jeho posledná múza má však silný vplyv aj na Jeana, ktorý prichádza domov na zotavenie... (RTVS)
(viac)Videá (2)
Recenzie (70)
Místy silný a dojemně působivý požitek pro mě vycházel z nádherné výtvarné stránky filmu, evokující přímo styl a atmosféru Renoirových obrazů, postavy mladého syna Jeana R. s čerstvou dramatickou zkušeností z války a inklinování k stále většímu okouzlením filmem (což dohromady krásně evokuje z pohledu děje teprve budoucí Renoirův filmový majstrštyk Velká iluze), a rovněž ztvárněním titulní postavy vyzrálým Michelem Bouquetem, který s léty našel v Renoirovi další zajímavou hereckou příležitost k pro něj dříve netypické poloze. Ono to vše zní krásně a v nejedné scéně skutečně krásné je, ale ve finále se nemůžu ubránit dojmu, že jako dvouhodinový životopisný film nabídl toho tento Renoir docela málo a také v tom málu zůstal často na povrchu. Vycizelovaná forma totiž silně dominuje nad obsahem, který se točí pouze kolem jediného období slavného malíře na konci života a ač mě v nejedné scéně forma uchvátila a více útržků ze života otce i syna mě oslovilo, bohužel vše se rozplzlo v povrchní romantice synka, nekonečně opakovaného motivu malování žen a v poměru vyprávěného obsahu a stopáže trvá dlouho. Škoda, otec malíř a syn režisér Renoirové si v podobně cíleném filmu zasloužili dohromady rozhodně víc. [65%] ()
Dá sa povedať, že tento film bol pre mňa kinder vajíčkom. Čakala som životný príbeh o maliarovi Augustovi Renoirovi a dostala som k nemu aj bonus navyše. Počiatky umeleckej filmovej tvorby jeho syna Jeana. Film s veľmi krásnym obrazovým spracovaním, príbehovo pomalý nie však nezaujímavý. Minimálne pohľad na svet očami Renoirovho najmladšieho syna Clauda bol hodný zamyslenia. Okrem toho ma film navnadil na to, aby som si pozrela niečo zo Jeanových filmov. Som zvedavá! ()
Dejom ani dramatickou zápletkou film neoslní. Skôr pekným postredím, interiérom vidieckeho sídla aj prirodou, a samozrejme, krásnou mladou ženou, ktorá je vo filme viac odhalená ako zahalená. Len neviem, prečo pri jej pózovaní bolo na maľbe nakoniec vždy niečo úplne iné, teda nejaká tučná žena v celkom inej polohe. Maľovaniu asi nerozumiem, a preto aj film bol pre mňa celkom priemerný. ()
Na základe spracovania mi jednoznačne vychádza, že ako tému filmu si tvorcovia zvolili motív generačnej výmeny, keď otec ešte umenie robí a syn ešte len začína. Film je teda o „predávaní štafety“. Skutočným tvorcom deja a hlavným hrdinom je štafetový kolík v podobe mladej modelky, takže to, že sa tvorcovia tak nápadne oháňajú Renoirovým menom mi pripadá až nečestné. Škoda, že ústredná postava nemá viac priestoru a že záujem mladého Renoira o kinematografiu nie je nijak vysvetlený, i keď paralela so svetlom v maľbách jeho otca sa priam núka. ()
Od životopisného filmu by som očakával viac ako stvárnenie umelca na sklonku jeho života a permanentné nahotiny Christy Théret, hoci je na čo sa pozerať. A nemyslím tým len tie obrazy. Inak film bez šťavy, nejakej energie, ako by to malo ostať len v toma artovom pojatí, kde počúvate šuchot štetca o plátno a cvrlikanie svrčkov, no dejovo je film vyprahnutý. ()
Galéria (28)
Zaujímavosti (3)
- Natáčanie filmu prebiehalo neďaleko známeho letoviska Saint-Tropez a predovšetkým v botanických záhradách Domaine du Rayol. (MikaelSVK)
- Renoirovy tahy štětcem ve filmu nepředvádí Michel Bouquet, ale francouzský padělatel Guy Ribes, který dokázal svůj talent uplatnit legitimním způsobem. Je autorem všech Renoirových pláten, které se vyskytují ve filmu, a to díky Muzeu Orsay, jež mu povolilo soukromou prohlídku obrazů, včetně veřejně nevystavovaných. Režisér James Ivory si postěžoval na fakt, že kdyby měl tohoto padělatele už u filmu Přežila jsem Picassa (1996), byl by to vizuálně úplně jiný film. (Locksley)
- Zástupcovia Francúzska zvolili snímku ako svojho kandidáta do boja o nomináciu na 86. ročník Oscara v kategórii Najlepší cudzojazyčný film za rok 2014. (MikaelSVK)
Reklama