Příběh heavy metalu

V předchozím dokumentu Sama Dunna Metal: A Headbanger's Journey (zde jako "Metal & metalisté") mi vadila povrchnost s jakou je téma zpracováno. V Metal Evolution je vše napraveno. Seriál jde do hloubky. Zkoumá vlivy, kořeny, mapuje historii tvrdého rocku pomocí faktických informací, fotografií, útržků koncertních videí a televizních performancí, přičemž je vše podloženo adekvátní muzikou. Exkluzivitu si Dunn zajišťuje tím, že jezdí po světě a zpovídá pokud možno ty nejdůležitější postavy svého metalového příběhu. Když se nedostane k hlavním akterům, dá slovo alespoň jejich blízkým spolupracovníkům, kteří takříkajíc byli u toho. Tento postup je pro celý seriál klíčový. Dunn je zaujatý, ale přiznává to. Neváhá vše prokládat ryze subjektivními názory a osobními pocity. Někdy je to OK, jindy spíš na škodu. Občas se svůj pohled na věc pokouší při rozhovorech vnutit i samotným protagonistům, což působí úsměvně. Přes zamýšlenou komplexnost jsou tu bohužel zcela vypuštěni někteří zásadní představitelé probíraných žánrů. Některé subžánry či příbuzné styly a směry pak nejsou pro jistotu zmíněny vůbec. Dokonce tu zazní i nějaké to úplně nesmyslné tvrzení. Pojďme se teď na celou věc podívat trochu podrobněji - rozborem prvních čtyř, z hlediska vývoje heavy metalu asi nejdůležitějších dílů... Epizoda první: Pre Metal. Poněkud odpuzující (pokud tedy zrovna nejste hodně poblázněný metalista) úvod je zcela v duchu Dunnova ne zrovna úžasného dokumentu A Headbanger's Journey. Opravdu bych nechtěl být v kotli na monstrfestivalu v německém Wackenu. Stejně jako bych nechtěl pobývat třeba na technopárty. Dunnem vyzdvihovaný pocit sounáležitosti s davem je něco, co ve mně vyvolává okamžitou paniku. Pokud se propracujete přes blábolení několika muzikantů na téma inspirace čerpané z klasické hudby a opery (ano, je vskutku možné, že někteří metaloví výškaři se inspirovali u Pavarottiho, ale zmínka o Wagnerovi je tu nakonec asi jediným opravdovým přínosem), dostanete se konečně někde v polovině epizody k zajímavé pasáži o vlivech blues. Horrorová story Roberta Johnsona o křižovatce a smlouvě s ďáblem, k tomu strašidelný zpěv Howlin’ Wolfa, dodnes kopírovaný mnoha interprety napříč celým rockovým spektrem, to je konečně něco, kde jsem doma. Zajímavé je, že zatímco spojitost blues a metalu je tu považována za poměrně relevantní, jinde bývá metal zhusta definován jako hudba zcela oproštěná od bluesových vlivů. I u Dunna však nakonec zůstávají pouze paralely v podobě temnoty textů a naznačeného vlivu Howlin’ Wolfova vokálu na Lemmyho z Motörhead a další vlkodlačí pěvce. Po klasické hudbě a blues přichází na řadu jazz. Jeho spojení s metalem se na první pohled jeví jako naprostá absurdita. Na druhou stranu zrovna Black Sabbath poslouží coby nejlepší příklad takovéto paralely. Závěrem se konečně dostáváme ke starému dobrému rock and rollu, z něhož v polovině 60. let vzešli významní praotci heavy metalu: The Kinks a The Who…. Úvodní epizoda je přes slibný název zbytečně rozvleklá a z větší části nudná. To podstatné z ní by se vešlo tak do deseti minut, které mohly být klidně přilípnuty ke dvěma následujícím epizodám: Early Metal, Part 1: US Division a Early Metal, Part 2: UK Division. Podrobné Dunnovo „pátrání“ po kořenech heavy metalu na obou stranách Atlantiku je zábavné, a zejména pro znalostmi souvislostí nedotčené rockové fanoušky velmi poučné. Uvozovky u „pátrání“ jsou na místě, neboť vše, co zde padne, bylo hudebními kritiky vypátráno už minimálně třicet let před Dunnem. U nás viz např. Vlčkův seriál Metalový pravěk, uveřejněný v Melodii někdy v roce 1988. Přesto oba díly Early Metalu vřele doporučuji. Zastavím se pouze nad nedostatky. Ty spočívají především v opomenutí kapel, které možná neměly na vznik a vývoj metalu tak zásadní vliv jako interpreti, kteří v Dunnově dokumentu vystupují, jejich absence však zamrzí... Obzvlášť mě v tomto směru zaujalo Dunnovo důsledné ignorování britských SLADE, kteří byli komerčně nejúspěšnější kapelou celého původního glam rocku a zároveň s přehledem nejtvrdším představitelem tohoto stylu. O jejich vlivu na Kiss, Twisted Sister, a mnoho dalších, přitom není pochyb. Když už tu byli zmíněni a zdůrazněni Sweet, proč ne také Slade? …. Newyorští BLUE ÖYSTER CULT jsou mezi fajnšmekry kultem dobrých čtyřicet pět let. A to nejen díky svému názvu. Do heavy rocku přinesli mysterióznost a literárně kvalitní texty, na nichž spolupracovala velká spisovatelská jména z oblasti sci-fi, fantasy a horroru. (Za všechny jmenujme alespoň Johna Shirleyho, Michaela Moorcocka a Stephena Kinga.) Přestože stylizace a tvorba BÖC, od okultních témat až po tajemně laděné obaly desek, byla promyšleným dílem newyorské intelektuální elity, kapela je po většinu 70. let řazena k regulérní heavy metalové špičce. Jednu dobu dokonce drželi rekord v hlasitosti koncertů, a jak známo, v minulosti je coby své vzory uváděli např. Judas Priest. Možná se Samovi zrovna tento „thinking man’s heavy metal band“ nehodil do krámu. Jako malá záplata se zde na vteřinu objeví alespoň jejich fotografie. …. Dalšími opomenutými Američany jsou rockfordští CHEAP TRICK - jedna z prvních kapel na tvrdě rockové scéně, která se nebrala úplně vážně. Do žánru přinesli sympatický nadhled a smysl pro humor jak v textech, tak ve vlastní prezentaci. Kytarista Rick Nielsen, opatřený nezbytnou kšiltovkou, na pódiu s oblibou parodoval gesta rockových ikon, a Robin Zander dokázal napodobit vokál libovolné pěvecké hvězdy. Kapela přitom nikdy nepůsobila dojmem recesistické party srandistů. Ve své tvorbě od začátku počítala s určitou inteligencí posluchačů a jejich svěží spojení beatlesovských melodií, hard rockové údernosti a punkové přímočarosti, mělo nezanedbatelný vliv hlavně na americkou glamovou scénu… Svébytnost a jedinečnost je však zároveň nejspíš hlavním důvodem, proč Dunn obě tyto US kapely nezařazuje. Svou nenapodobitelností totiž nezapadají do jeho koncepce metalové evoluce. To však nelze říct o dalším ze zapomenutých jmen, kdysi tak proslulém i v našich končinách. V tomto případě Dunn dokonce neváhal účelově pozměnit jeden zavedený pojem. A tak se v jeho podání z britské hard rockové Velké čtyřky (Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath a URIAH HEEP) vypuštěním posledně jmenovaných rázem stává „Velká trojka“. A to už je nějaký lapsus v rockové terminologii! O tom, zda ani tato skupina nezapadala do Dunnovy dramaturgie, nebo přeživší Uriáši razantně odmítli účast na projektu se slovem „metal“ v názvu, můžeme jen spekulovat. (Spojování s tímto stylem se ostatně nelíbilo ani jedné ze zbývajích tří britských legend.) V každém případě úplné vypuštění kapely, která k vývoji žánru přispěla do té doby neslýchaným důrazem na mohutný zvuk kláves, vokální harmonie a vůbec melodickou stránku celé věci, je jen těžko pochopitelné. ….To už se dostáváme ke čtvrtému dílu s názvem New Wave of British Heavy Metal. Nebudu předstírat, že jsem začátkem 80. let nevyrůstal mimo jiné také na tomto stylu. Většinu epizody jsem si proto užíval. (Pobavila zejména příhoda o tom, kterak ještě neznámí Iron Maiden přišli coby náhodní hosté do klubu, a stali se svědky totálního šílenství všech přítomných. To propuklo v momentě, kdy diskžokej začal přehrávat demo jejich skladby Prowler.) Bohužel, ani zde se Sam Dunn nevyhne mým výtkám. Jeho urputná (a hlavně zcela nesmyslná) snaha podsunout některým klasikům stylu spojitost s punkem, stejně jako mystifikace ohledně prvenství Judas Priest v používání dvou sólových kytar, totiž po kritice doslova volají. Kdyby Dunn v epizodě o amerických praotcích nevypustil Blue Öyster Cult, mohl se zmínit o tom, že (nejen oni) používali několik sólových kytar zcela běžně už na začátku 70. let... Nezapomínejme také na tři kytaristy v sestavě Lynyrd Skynyrd a dalších southern rockových kapel z téže doby. Koneckonců, vliv „jižanského rocku“ na metal nebyl (především co se pódiové prezentace týče) nijak zanedbatelný. Právě odtud se totiž vzaly ony zdánlivě typicky metalové „kytarové bitvy“, při níchž se kytaristé shluknou a vytvářejí rachot buďto unisono, nebo se naopak střídají v nekonečných sólových kreacích. Jižani se tak spolu s pomp rockem a kdysi velmi silnou německou scénou řadí k dalším významným prvkům kovové evoluce, které Dunn prostě neuvádí… NWOBHM (tedy Nová vlna britského heavy metalu) je dnes některými fanoušky zhusta označována za „klasický metal“, zatímco jiní v ní vidí „obyčejný rock“. Což je absurdní zejména v případě Iron Maiden, kteří byli úplně ve všem, co dělali, doslova synonymem heavy metalu. Ale tak už to bývá. Jak v 80. letech napsal Josef Vlček, průkopník rockové encyklopedické publicistiky v Čechách: „Mladé publikum úplně zapomnělo, že i heavy metal je styl s určitou kontinuitou vývoje a dlouhodobou tradicí. Že v sobě zahrnuje mnohem víc než současné kapely, které začalo poslouchat ve chvíli, kdy nahradilo své idoly středního proudu tvrdší hudbou, odpovídající mnohem více sociálním a individuálním pocitům dospívajícího člověka. Aniž jsou si vědomi této kontinuity, rodí se metaloví puristé (jako kdysi jazzoví, bluesoví nebo novovlnní), čím dál od ohniska dění, tím zarytější, a osvojují si právo rozhodovat, co metal je a co není, a jediným měřítkem je jim současný stav scény.“ Právě proto, a přes všechny výše zmíněné nedostatky, musím Sama Dunna, toho sympatického a velice snaživého metalového jelimana, za jeho práci pochválit. I když Metal Evolution není zdaleka dokonalý, a hlavně vůbec ne originální počin, už pro jeho monstróznost (k dispozici je více než sedm hodin zveřejněného materiálu) si zaslouží úctu. Pro mladé, kteří dnes odmítají číst nejen dlouhé úvahy a rozbory publicistů, mapujících historii rock ‘n’ rollu, je dnes takový dokument ideálním způsobem, jak se alespoň zčásti dostat ke znalostem, které by měl mít každý přemýšlivější rocker v malíku. (09.05.2015) (menej) (viac)