Špirála

Film o strachu zo smrti, večného a univerzálneho pocitu. Tej istej téme sa Zanussi venoval a vo filme Život ako smrteľná choroba... v ktorom operoval aj s otázkou smrti a (ne)viery v Boha. V špirále, ktorá vznikla za hlbokého socializmu, Boha z rovnice vynechal. A práve porovnanie 2 rôznych možných uhlov pohľadu v podaní toho istého tvorcu bolo pre mňa pozoruhodným a intenzívnym zážitkom. (19.10.2011)

Tiesnivý film o mužovi, ktorý v ničom nevidel zmysel žitia. Plný otázok, myšlienok, ako to už u Zanussiho býva. Napríklad: je to, čo lekári klasifikovali ako psychiatrickú diagnózu s modelovým priebehom, naozaj choroba? Nejde v prípade muža, ktorý bol vytrhnutý z objatia dobrovoľne zvolenej smrti, o spôsob vysporiadania sa so životom a jeho zmyslom drsnou slovnou konfrontáciou s ľuďmi navôkol? A ak je to duševná porucha, vznikla ako následok nevyliečiteľnej poruchy alebo naopak - podnietila psychóza kolaps tela? Na tieto a podobné otázky, vynoriace sa po záverečných titulkoch Zanussi priamu odpoveď nedáva, veci neprináša na striebornom podnose, čo je len dobre. Nedopovedanosť totiž podmieňuje vytváranie si vlastných úvah a zamyslení sa nad životnou dráhou a možnosťami jej konca. Poznámky: 1. Úvod i záver, sa odohrávajú v krásnom prostredí poľských Tatier v okolí plesa Morské oko. 2. Navrhujem záujemcom o film nečítať pred sledovaním oficiálny text distribútora alebo odporúčam správcom čsfd z neho vypustiť poslednú vetu - po jej čítaní pred uzretím sa totiž zoslabuje pocitový účinok záveru. (19.10.2011)

Příběh psychicky nemocného muže, jenž chce spáchat sebevraždu. Spíše, než otázky, které si klade depresemi zužovaný "hrdina" filmu, jsem neustále dumal nad tím, proč vlastně přitahuje tolik pozornosti u svého okolí. A mimochodem, tohle není film o svobodě spáchat sebevraždu, nebo o smyslu života, ale o tom, jak nakládat s depresivním pacientem, který umírá - ale i v tomto ohledu se nakonec jedná jen o nepříliš hluboká dilemata, jako jestli dotyčnému dávat utišující léky apod. Nic závažnějšího zde není. Agresivní a vystrašený Tomaš P., který mentálně dospěl asi na úroveň 17 letého teenagera, prostě v ničem nevidí smysl života. Scenárista ho pak nechává konfrontovat s několika obyvateli horské chaty respektive nemocnice, s nimiž vede svým jedinečným agresivně-vzdorovitým způsobem rozhovory o tom, jak může lidi na světě cokoliv bavit a jak jsou vlastně schopni cokoliv dělat, když jeho nic nebaví... Občas se v jeho zmatených výkřicích objeví i náznak rozumné myšlenky, jako když říká studentovi filosofie: "Do Indie? Proč bys tam jezdil? Jsou tam tisíce lidí, jako ty. Ale hlad kvůli tomu nezmizel." Jenže každá podobná myšlenka je vzápětí zabita třemi výroky typu: "Platon? Nečetl jsem, a ani nebudu." Je zřejmé, že Tomáš P. by se na tento Zanussiho snímek nedíval:) (14.12.2011)

Psychologický snímek Krzystofa Zanussiho pojednávací o smrti, osamění či úzkosti ze života. Na horskou chatu, přijíždí muž, který se již od začátku nechová úplně normálně, když sledujeme, jak odhazuje klíče od svého auta do údolí. Následně tento muž vstupuje mezi lidi do hospody, kde začíná všechny ostatní hosty obtěžovat svými existenčními řečmi. Na druhý den ráno, je tento bezejmenný hrdina pohřešován, všechno nasvědčuje tomu, že se sám vydal do hor, a proto začíná pátrání právě tam. Až po zapojení vrtulníku do vyšetřování, je muž nalezen v bezvědomí na horském štítě. Teprve až po scéně, kdy pozorujeme doktory, jak mluví o něm, se dozvídáme, co je vlastně dotyčný muž zač a jaké má problémy. Film depresivním způsobem přesně poukazuje na muže, jenž trpí smrtelnou chorobou. Sebevražda, tento diskutabilního čin, je v tomto případě jedinou možnou cestou, ve které hrdina vidí alespoň nějakou útěchu, volnost či svobodu. Mimo tento aspekt, je konfrontace onoho muže s jinými lidmi, se kterými hovoří o různých životních cestách a osudech, tak i krásné zachycení Polských Tater, tím asi nejzajímavějším, co snímek nabízí. (21.06.2017)

Není to v žádném případě špatný snímek. Zanussimu se velmi dobře podařilo zachytit atmosféru na typické horské chatě. Obávám se, že tady jsem se ale s režisérem nějak minul, či jsem ho příliš nepochopil. Možná ale v dnešní době těžko chápame depresivní zmar snímků jako Spirála a Bez konce(Kieslowski). Nežijeme totiž v totalitním režimu a naši kamarádi nejsou zavírani a nepáchají sebevraždy. (13.12.2012)