Muž, ktorý sa smeje

Krásné zpracování známého románu Victora Huga. Pro oko diváka potěšující snímek, který má spád a nenudí. Romantické prvky Hugova románu jsou naprosto zřetelné každou minutu. Vystoupení v parlamentu a především větu: "Lid jsem já!" při proslovu ke královně, v narážce na známý absolutistický výrok Ludvíka XIV., si nějakou chvíli budu pamatovat... (08.11.2013)

Když jsem sledovala tento film vybavil se mi Tim Burton, Batmen a Imaginárium dr. Parnasse... Taková všehochuť. Ale celkem se mi to líbilo. Dějově to bylo tak nějak všelijak poslepované naslepo, postavy nebyly nijak vytříbené, ale zato působily opojně a mysticky. A tím myslím, každou postavu, která se příběhem mihla. Na všechny byl krásný pohled. Depardieu se mi tu líbil hrozně moc a jeho životní přednesy a moudrosti ač klišoidní, pořád se mi to líbilo... Vizuálně moc hezká práce... (20.04.2013)

Muž, který se musí smát připomíná tím stálým úsměvem Pratchettova Smrtě. Ursus by byl člověku sympatičtější, kdyby ho neznal jako mladého charismatického Cyrana, při pohledu na jeho tukem obalenou tvář, o zbytku nemluvě, si člověk vzpomene na ledajaké jiné zvíře, prasetem a hrochem počínaje a vorvaněm konče, ale medvěda při těch asociacích úplně mine. Stejně tak Homo není vlk. Gwynplaine a Dea jsou dvojicí, které člověk její lásku věří a jako děti byli neobyčejně roztomilí, za což je ta pátá hvězda. (22.02.2014)

Velké zklamání. Nádherný vizuál je prvním a posledním kladem tohoto filmu - i když možná je to i tím, že jsem to musel sledovat s dabingem a ten mě ubíjel. Nudná kamera, příšerná režie, scény poslepované vteřiňákem, bídná gradace, neskutečná teatrálnost (a to já mám teatrálnost rád!!) a odporně deklamující Depardieu. Boreček je skrytej komunista a na co nakonec zmůže po svým velkým proslovu? Ach, jak jsem se na ten film těšil, tak o to víc mě nakrk. (03.01.2014)

[FFF 2013, Sydney] Typicky poklonkujúca adaptácia priemerného vyhotovenia. Výprave, ku prospechu vyhnanej do niekedy až burtonovského extrému uberáju na údernosti hollywodske kurdlinky až príliš doslovného scenára a pozornosť od prkenných prednesov (s výnimkou Gérarda) je odvádzaná skrz teatrálnu naliehavosť dialógov. Stane sa to, čo sa má stať, limity sa neprekračujú a šablonovitý dej neponúka skoro žiadnu pamätnú odbočku. Améris ovláda priestor, predlohe hanbu nerobí a verím, že svojich stúpencov si nájde, ale pri všetkej úcte, ódické tamtamy by som nevyhlasoval. (22.03.2013)