Ja, Olga Hepnarová

Chladnokrevně v proudu československé nové vlny. Ten styl tomu vládne, ale dost se to zmítá v neujasněných motivacích. Vedlejší postavy jsou figurky, o kterých potřebujete vědět víc a i Olga samotná si to musí spíše shrbeně odšlapat a odkouřit, než se nechat divákem doopravdy pochopit, zdali je chudák, nebo magor. To druhé beru jako součást filmařské hry, to první bohužel ne. Zásadně pozitivní dojem tomu ale nakonec dodává sugestivní závěrečná pětiminutovka. 4 a ½. (23.03.2016)

Tak se nám tu po letech vynořil další ,, krátký film o zabíjení''. Ačkoliv by mu šlo mnohé vytknout, v našich vodách je rybka nevídaná, něco skoro jako latimérie... Olga Hepnarová je celkem dobře známá široké veřejnosti. Přeci jen je v topce našich nejznámějších masových vrahů a zároveň je v topce těch co dostali za svůj zločin trest nejtěžší. Noviny a časopisy navíc rádi čas od času tyto ,,mordhitparády'' oživují či připomínají. Film se celkem věrně drží všech faktů ze života této masové vražedkyně a místy je dokonce slovo od slova citována (nejen ona). Ona hromadná vražda nevinných lidí čekajících na tramvaj není vyvrcholením filmu jak by divák čekal, ale jen jednou z epizodek činů, které Hepnarová provedla. Mnohem větší prostor je zde věnován jejímu duševnímu stavu a sexualitě. Ačkoliv nebyla u Hepnarové duševní nemoc prokázána a poslední posudky lékařů hovoří o jejím stavu ve smyslu, že duševní poruchu a přeměnu v někoho jiného simuluje, vzbuzuje tato postava řadu otázek. Byla by jiná, kdyby zažila opravdovou lásku? Od rodičů, od partnerky? Nebyla tam prostě velká shoda jejích negativních zkušeností s lidmi s nějakou duševní poruchou? Dnes se lze jen těžko dohadovat. Souhlasím s tím, co píše David82, někde se na tu artovní pilu opravdu trochu až moc okatě tlačilo. Na druhou stranu to černo-bílé pojetí a zejména dokonalé reálie u člověka občas opravdu navodily dojem, že kouká na něco z první poloviny sedmdesátých let. Možná je škoda, že tvůrci nezobrazili poslední minuty Hepnarové jak skutečně probíhaly. Film se k ní v tomto ohledu chová opravdu kavalírsky. Není tam nic o pokousání člena eskorty, nalomeném malíčku kata i o náhlém se uvolnění a odevzdání těsně před popravou, kdy se znečistila obsahem svých útrob... ne v tom není ani morbidita, ani nějaká úchylka z mé strany. Soud k smrti odsoudil člověka, který tvrdil, že nezemře a že se smrti nebojí. Který ji chtěl jako cíl svého žití a který s ní počítal. Proto si myslím, že ta svědky doložená náhlá, poslední nehraná živočišná chuť po životě měla mít ve filmu více prostoru. Každopádně hodně zajímavé dílo a rozhodně si zaslouží vysoké hodnocení. Dávám za 4 kanystry s naftou. * * * * (01.07.2016)

Asi nemá cenu vynášet tu soudy o skutečné Olze Hepnarové a jejím činu, nicméně mě trochu zarazil oficiální obsah od Bontonfilmu - "příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého" Řekl bych , že minimálně 8 poražených tenhle příběh má, ale to spíš jen tak trochu hořce na okraj. Přemýšlím spíš nad tím, co mi tenhle příběh vlastně chtěl sdělit. Neřekl bych totiž, že se, opět si vypůjčím slova distributora, "snažil najít příčiny jejího strašného agresivního aktu", ale spíš se opájel nad uměleckou retroformou a onanoval nad lesbickým zaměřením Hepnarové. Z vlastního aktu zločinu mě ale skutečně zamrazilo. Chladný, neodvratný a až vlastně nechutně nenucený masakr. Ona vůbec ta poslední zhruba pětina filmu najednou získala úplně jiné obrysy a konečně došlo na skutečný ponor do psýché podivínské dívky a ten obrázek vůbec nebyl pěkný. Předešlé zkratkovité potácení se ničím se zálibnými zastávkami na lízání pekáčů mi ale jen připomnělo, že bych se měl konečně podívat na těch Padesát odstínů šedi. Jen tři prstíky strčím... (07.04.2020)

Dlouhé záběry, kde se v zásadě nic neděje mají často hlubší smysl pro celkové vyznění atmosféry, nálady a motivace osob. V tomto případě to však po chvíli působí spíše tak, že tvůrci neměli či nevěděli, co vyprávět - případně jak. Tak tedy používají do nekonečna dlouhé záběry, které mohou působit umělecky, avšak obsahové stránce nepomohou a ve výsledku ruší. Skutečně nepotřebuji vidět dvě dlouhé scény, kdy se hlavní hrdinka miluje se svými milenkami a opakovaně šmírovat jejich orgasmus. Méně je často více, což si tvůrci asi nemyslí. Velké plus filmu je výprava a hlavní herečka, čb kamera podtrhuje atmosféru, ve kterém se odehrává (i když na druhou stranu spíše evokuje dobu starší než-li rok 1975), M. Olszańska je velice pravdivá a její výrazy/pohledy působí věrohodně. (05.09.2016)

Olga Hepnarová a pokroucení lidské mysli v té nejtěžší možné podobě. Michalina Olszańska zahrála tak neuvěřitelně přesvědčivě a působivě, že na její recitaci dopisů Olgy pravděpodobně nikdy nezapomenu. Tvůrci se chopili nesmírně těžké látky a zvládli ji vysloveně na jedničku. Vědomá černobílá kamera v kombinaci s atmosférou sedmdesátých let perfektně vystihuje nemohoucnost doby něco řešit a tak se Olga odkazuje stále na sebe, svoje nitro, své myšlenky a my, jakožto divák, máme možnost přihlížet a přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Ve výsledku to stejně jako diváci nevymyslíme, ale mám pocit, že s takovou osobností by měl opravdu co dělat i renomovaný psychiatr. Nicméně bylo zajímavé takovou postavu dvě hodiny sledovat. A ve spojení s některými scénami, na které patrně nikdy nezapomenu, si myslím, že lépe tento film nemohl být odvedený. Jsem moc rád, že se tato herecká spolupráce mezi Čechy a Poláky povedla. A teď jsem zvědavý, za jak dlouho se někdo pustí do Horákové nebo bratrů Mašínových… (23.03.2016)