Ona

I když mě za to vždycky odsuzovali, pohrdali mnou a dívali se na mě skrz prsty, věděl jsem, že nedělám nic špatného. Ono mrdat s laptopem je u mě věc zcela standardní a hned po ranním vysrání a vyčištění zubů jdu udělat své Asusce dobře, ono se nám pak po celý den lépe pracuje a celkově ta reciprocita funguje báječně; při hraní min se nezasekává, meily mi načte už za půl hodiny a aktualizace trvají jenom jedny letní prázdniny. Moderní technologie sice tedy ještě nepokročily do fáze, které nám jsou prezentovány ve filmu, takže se holt nevyhnu syflu v mechanice, ale princip zůstává stejný. Začínáme zpravidla předehrou, kdy ji něžně, konečky svých prstů, hladím po touchpadu a jazýčkem dráždím mezi backspacem a enterem. Ale nikdy nezasáhnu přímo, jenom jemně kroužím kolem a lížu bordel v klávesnici. Šílí z toho a celá se třese. Pak si slinami nalubrikuji ukazováček a nemilosrdně jí ho zastrčím do HDMI slotu, přičemž ji levou rukou provokativně masíruji v oblasti hlavního vypínače, protože to má ráda drsně. Když už jsme oba u vytržení, nečekám na nic a vrážím jí své nevídaně obrovské péro do USB slotu, načež systém zahlásí připojení externího orgánu. Přirážím s grácií sobě vlastní, ona skřípe, vrže, a když dosáhne orgasmu, burácivě se restartuje. Pak jí slastně postříkám displej a otřu ho navoněnými kapesníčky. Nebudu lhát, občas nás naše nespoutaná perverze donutí používat nejrozličnější hračky na zpestření; mikráku a flashky nevyjímaje. Ten, jehož jméno neumím ani vyslovit, natož napsat, se své role ujal skutečně s plným nasazením a zcela jeho sexuální pohnutky chápu a plně podporuji. (18.03.2014)

Black Mirror uvádí ukecaně procítěný melancholický a díky tématu i dosti mrazivý celovečerní speciál Když Teddy potkal Siri, který speciálně mezi epizody The Entire History of You a Be Right Back tématicky i zpracováním sedne jak prdel na hrnec. Každopádně sci-fi je to především tím, že chlápkovi s vizáží Grouncha Marxe nadbíhají (pravda, v různých podobách) Scarlett Johansson, Amy Adams, Rooney Mara, Olivia Wilde či Kristen Wiig. A pak také tím znepokojivým střihem pánských kalhot budoucnosti; brrr... Již jen pro své dobro doufám, že zrovna v tomto bodě se Spikova vize nenaplní. (09.01.2014)

Originální romance nebo spíše pohled na blízkou budoucnost vztahů? Tak jako tak je Her zatím nejpříjemnějším překvapením v oscarových nominacích. V mých očích je v něm mnoho fascinujících prvků, od designu budoucnosti (výtah, mobil) , využití lokací - měst (především kombinace LA + Shanghai) až po třešničku na dortu v podobě americké vysokorychlostní železnice a neustálého pohybu "nad zemí" (všimněte si, že ve městě i v horách se Theodor pohybuje ve vlaku/nadzemce, která je opravdu hodně vysoko nad zemí. Umíte si představit dopravu na úrovni 50-60. patra Shanghaie? Nádherně snové, útěk z reality jako v případě letadla na špičce. Možná tomu chybí ve výsledku opravdový emocionální vrchol, ale nic to nemění na faktu, že tenhle film bude svou myšlenkou a problematikou aktuální ještě hodně dlouhou dobu. A proč taky ne, vždyť je to skvělý film. (02.03.2014)

Svoju tému to vyťažilo tak dôkladne, až je toho vo filme vlastne veľa a poslednú polhodinu už som skoro nevnímal. Napriek tomu fajn a Choakin ako vždy výborný. Celkovo je to však film, ktorý si pýta cynické komentáre typu "ženská je otravná hysterka, aj keď je iba naprogramovaná" alebo "...a potom si operačné systémy založili združenie Skynet". (17.02.2014)

Svou premisou může Her vyvolávat předsudky o fraškovitosti, prvoplánovosti a jasně předvídatelném ději. V rukách osobitého a skvělého vypravěče Spika Jonzeho se však jedná v podívanou překvapivě citlivou, komorní a mnohovrstevnatou. Navzdory očekávání se nejedná ani o snímek, jenž by se zabýval zejména charakterem lásky v digitální éře, i když samozřejmě téma vztahu s operačním systémem (ve fikčním světě přijímaný téměř bez pozvednutého obočí) hraje hlavní roli (vždyť paradoxní lpění na analogové době je i motivem Theodorovi práce). Je však zejména prostředkem k přenosu všech témat a motivů. Her je překvapivě nejfunkčnější ve svých nejintimnějších fázích. Tedy v částech, kdy Theo sedí ve svém bytě a komunikuje se Samanthou aniž by byl rušen okolním světem. Scarlett Johansson je ve svém hlasovém projevu úchvatná, daří se jí působit emotivně a uvěřitelně. Její naprostá otevřenost, snaha o pochopení naprosto elementárních věcí a zejména pinocchiovské snění o skutečném těle, to jsou věci, které nejen snímku, ale i „postavě“ dodávají jistou duši, vyvolávají porozumění a nabízejí věrohodnost celému ději. Stejně tak jako fakt, že se nejedná o snímek vyprávěný činy, ale dialogy. Netělesná Samantha tak má téměř stejnou váhu jako ostatní, aniž by však přestala podněcovat divákovu představivost. Za trošku méně zdařilou se dá považovat poslední třetina, která rezignuje na intimitu a odehrává se mnohem více ve venkovních prostorech, do popředí se derou znepokojující obrázky ostatních lidí, jež jsou ve virtuální komunikaci a nijak se nekonfrontují s okolními procházejícími. Jonze nechává postupně opadávat motivy a je zbytečně přesný, čímž mírně trpí i tempo. Závěr se pak pohybuje někde mezi naprostým vysvětlením, a symbolickou tečkou. Spíše se však přiklání k první variantě. Nechává děj doplynout v anonymitě budoucnosti a uzavřeně skončí. (17.01.2014)