Pán Lazhar

Tak frankofonní filmy nejlépe popisují trpkou realitu českého školství, což je sice paradoxní, ale pravdivé zjištění. Podobně jako francouzský snímek Mezi zdmi se také kanadský Monsieur Lazhar snaží reflektovat krizi, která celý systém školství postihla, a je velmi zajímavé sledovat, že kanadskému učiteli ztrpčují profesní život ty samé hořkosti. Podstata problémů totiž zjevně leží mimo oblast školství, neboť tato je jen zasažena skutečným jmenovatelem této katastrofy, kterou je závažná krize celé západní společnosti. Tvůrci geniálně propojili tyto dvě úrovně v postavě imigranta Bachira Lazhara, čímž postavily v kontrast dvě paradoxní skutečnosti - zprvu pozitivní civilizační dynamika západní kultury vzešlá z konceptu individualismu a ochrany lidských práv, projevující se v rovině politické a úřední směrem k uprchlíkům ze zemí třetího světa poskytováním politického azylu (čehož se dostalo i našemu hlavnímu hrdinovi) a emancipující znevýhodněné došla do stádia, kdy práva jedince začínají překračovat rozumnou hranici a kdy jejich ochrana začíná nabývat pomalu ale jistě obludných rozměrů - Bachir přichází ve své nové vlasti na místo učitele v momentě civilizačního zlomu, kdy už je zakázáno, v rámci jejich ochrany, jakkoliv se dotýkat svěřených dětí, byť takovéto nařízení znamená ve své absurditě i zákaz obejmutí trpícího dítěte. Celá společnost začíná být přehnaně úzkostná, což Bachir jako lakmusový papírek dobře detekuje. Zajímavá je paralela mezi osobní tragédií a tragédií spoluprožívanou kolektivně, neboť Bachir na jedné straně své trauma nijak neventiluje (mimo sezení imigračního soudu), zároveň však ve škole vytváří tlak na ventilování traumatu kolektivního. Jeho zkušenost je zjevně jiného (strašnějšího) druhu než zkušenost žáků a zaměstnanců kanadské školy. (Mimochodem profesní frustraci kantorů ventilují i tady, stejně jako u nás, především muži - na pedagogické poradě konkrétně učitel tělocviku, který pregnantně pojmenoval práci s žáky jako s „s radioaktivním odpadem“, kterého se člověk nesmí dotknout, ženy učitelky místo toho ve zvýšené míře pracují na výzdobě své třídy, což evolučně odpovídá udržování ,,rodinného krbu"...) Pro mne jako učitele je ještě zajímavější Bachirova zkušenost profesní - i kanadské školství trpí totální feminizací, úpí pod jhem byrokracie, v přehnané míře je vyžadována spolupráce externích odborníků, Bachir naráží na neempatické vedení (ze strany ředitelky se ovšem dočkáme i sympatických kroků), samostatnou kapitolou je přístup rodičů - scéna z rodičovské schůzky, v níž se přehnaně ambiciozní a arogantní rodiče staví apriori proti škole a proti učiteli, je jednou z nejpravdivějších vůbec, pravdivý je i postřeh týkající se odborného názvosloví, které se děti podle osnov musí učit v latinsky motivovaných tvarech, ztrácí se zpětná vazba mezi učiteli a žáky, což nabourá právě Bachir coby pedagogická tabula rasa... A ač režisér Philippe Falardeau volí v podstatě romantizující přístup v pohledu na postavu učitele (Bachir je taková alžírská varianta našeho Igora Hnízda - natural born teacher), pohled na systém školství je realistický, zvláště na základě těch výše zmíněných cenných postřehů... (24.08.2012) (menej) (viac)