Legenda o Kašparu Hauserovi

Tento Kanadský film je jeden z najabsurdnejších kinematografických počinov aké som kedy videl. A to dokonca s porovnaním s iným čudnými kúskami, ktoré sa poflakujú po svete. Prvky ktoré snímka obsahuje jasne determinujú to, že sa mi to nemôže páčiť.. To je na 100% vylúčené. A predsa, sám sebe som neveril keď som si podupkával na techno hudbe, ktorá je valnou časťou hudobného doprovodu a dokonca si ju pustil po pozretí. Taký dojem to vo mne vyvolalo. Každý z vás už určite počul alebo minimálne zachytil bizarný príbeh o chlapíkovi menom Kašpar Hauser. Spoločnosťou nedotknutý mladík, ktorý vstúpil do povedomia v roku 1828. Jediné čo mal pri sebe bol dokument o správe, že 16 rokov bol zatvorený v jednej izbe. Jeho mentálna zaostalosť a fyzické anomálie tomu iba nasvedčovali. Nech je už pravda aká je, tvorcovia si z tohoto príbehu zobrali iba veľmi malí kúsok, sadli si k nemu z papierom a perom v ruke pustili si, metaforicky, žilou dajaké psychedelické drogy a začali písať. Film je celí v čierno-bielom šate. Sleduje jeden malí ostrov, a ich obyvateľstvo ktoré obsahuje niekoľko zaujímavých postáv. Šerif, díler drog, kráľovná, kňaz, prostitútka a nejaký pomocník kráľovnej ktorý je zároveň jediný klient prostitútky. Sníma ich navzájom poprepájané vzťahy. Obsah je tiež neskutočne čudný. More po pár minútach od začatia vyvrhne na pláž chlapca Kaspara (Ktorého hrá chudučké dievča a je neustále hore bez, prsia mala také malé, že som bol dlhí čas v pomykove ) šerif ostrova sa ho chopí a začne ho socializovať. Na chlapca je však každý zvedavý a ako to už býva, po ostrove sa začnú šíriť drby, že je to v skutočnosti stratený dedič trónu, mesiáš a kade čo. Hlavná časť príbehu však rozpráva o tom ako chce šerif z chlapca vycvičiť najlepšieho Dj-a sveta. Je to niečo tak absurdné a nereálne, že aj ja som mal problém pevne uchytiť tú surrealitu. Film ma svojim neskutočne iným prístupom a neuchopiteľnou formou, chytil za srdce. To je niečo nereálne na čom by som sa roztápal v kine ale nikomu to neodporúčam. NIKOMU!!! (23.01.2016)

Hrozně "nedivácký" film, Troška by z něj spadl ze židle. Ten film je víceméně tvořen statickými obrazy a pospojován volnými epizodkami, v jejichž průběhu se odehrávají věci, které nikterak neposouvají děj a zajímavé jsou spíše kompozičně nebo hereckou performancí. Přišlo mi to tak nahodilý a nesourodý, až se mi zdálo, že to ani není možný nějakým způsobem interpretovat a bavit se tak nějakými významy. Nicméně to má skvělý soundtrack, stylizované postavy a v některých případech i dost fyzický herecký výkony. (15.05.2016)

Podobně, jako v případě některých místních uživatelů, dalo by se s určitou nadsázkou říct o Vincentu Gallovi, že je tak trošku herecký uchylák. Hraje povětšinou v různě hodnocených filmech, ty však mají jeden společný znak. Jsou úplně jiné, než na jaké jsme zvyklí a to je přesně i ten případ Kašpara Housera. Vůbec se tady nebudu pouštět do nějakého hlubšího, teoretického rozboru, co to mělo vlastně celé za význam, to ani náhodou. Zkusím jen svými vlastními skromnými slovy říct, jaká na mě tahle šílenost zanechala dojem. A ten je rozhodně pozitivní, řekl bych málem stoprocentní. Počínaje hudbou, přes herce, neherce, příběhem, nepříběhem a konče již výše jmenovaným Vincentem, kterému tahle role sedla, jako špunt do dřezu. Naprosto dokonale, což můžu říct s klidným svědomím o tomhle celém, grandiózním spektáklu. Skoro pět. (20.02.2015)

Je to něco jako kdyby se mladej Herzog (někdy v období trpaslíků) rozhodnul natočit Kaspara Hausera a noc před natáčením koukal na dafpunkovskou Electromu.. V zásadě je mi to sympatické a z principu tomu fandím, ale když položím ruku na srdce, musím si přiznat, že 70%síly filmu tvoří hudební složka, především pak skoro až katarzní finále, které v člověku zanechává pocit, že ten film byl vlastně lepší než byl ve skutečnosti. Asi by tomu prospělo zkrácení. Nemyslím prostříhat ale spíše urychlit.. V každé druhé scéně zdlouhavě sledujeme jak Šerif nekonečně žvatlá do prázdna a Kaspar se epilepticky vlní v rytmu čehosi. Je to sice svým způsobem vtipné a roztomilé, ale filmu to ubírá na dynamice a divák má pocit, že vlastně kouká do prázdna. Tím spíš když příběh samotný je cosi co by se dalo naškrábat na dva plátky toaleťáku a ještě by zbylo místo na obrázek.... Ale jak říkám, fakt je mi to sympatické. Počínaje Gallovým hereckým exhibouštvím, přes zvukařské mikrofóny v záběrech a rozkošnou Elisu, až po ten parádní finish.... Subjektivně za 4, objektivně 3.. Podtrženo sečteno 3,5 (03.10.2018)

Kašpar Hauser je oním slabým, bolavým místem (blind spot) evropské kultury, nebo alespoň jejího středoevropského prostoru – oním místem, kterého se na vašich zádech dotkne slepá masérka národního družstva házenkářek a řekne: "Tady to je!" A vy vykřiknete bolestí. Davide Manuli, k mému potěšení, rozšířil tento (dále již jen) problém do Středozemí (Sardinie je místem kam Kašpara Hausera nezavál vítr, ale přivlekl jej tam mořský proud). Film se může zdát parodií na Wassermannovu verzi Kašpara Hausera, ale rozhodně tomu tak není; má všechny atributy této mystické legendy; dokonce mě zaráží, jak dobře se milánskému autorovi zdařilo postihnout její podstatu. Myslím, že k tomu přispěla i volba třicetileté Silvie Calderoni, která hrála Kašpara, a jejíž výkon (pro mě především ve scéně na houpačce) byl přímo ohromující a ochromující. Sám Jacob Wassermann nazývá tento problém „Trägheit des Herzens“ (setrvačností srdce). V posledních letech Evropa sténá a kvílí, jak se snaží "řešit" problém Arabů, potažmo emigrantů, potažmo cizinců a v konečném důsledku všech "jiných" lidí. Nikdy se to však nepodaří, pokud nevyřešíme problém zvaný "Kašpar Hauser". Německé jméno Caspar (česky Kašpar) je odvozeno z perštiny: Ghazbar („ghaz“ poklad a „bar“ strážit/ chránit) znemaná strážce pokladu Jiná recenzentka případně reflektuje podobnost často používaného slova "sono" (jsem) s často frekventovaným činem "suono" (zním, hraji). (10.01.2018)