Obsahy(2)
Diváci mají rádi pevné body v životě. Ve změti akčních filmů, zběsilé zábavy a přemíry informací se vracejí k pořadům, které jim kdysi přirostly k srdci. Mezi takové klenoty české televizní klasiky patří Bakaláři. Filmové minipříběhy, jejichž témata přinesl sám život.
Vznikly v roce 1971 jako součást losování televizní loterie MATES. Zdálo se, že nápad dramaturgyně Libuše Pospíšilové nabídnout divákům tři krátké komedie v jednom pořadu, ztroskotá na nedostatku autorů schopných jednou měsíčně zásobovat televizi kvalitními scénáři. Když ale do hry vstoupili scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek, počáteční pochybnosti zmizely. Základní kámen k více než desetiletému cyklu, který se těšil mimořádné divácké popularitě, byl položen.
Vladimír Menšík a Martina Menšíková uvádějí malou retrospektivu bakalářských příběhů Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (9)
Pořad jako Bakaláři nebo i různé televizní návraty k bakalářským příběhům na televizi prostě chybí. Milí Bakaláři se vrací za těmi nejlepšími příběhy a ještě nabízí něco navíc. Rozhovory s herci, zajímavé vzpomínky a různé chybky zobrazené divákovi přímo v té či oné scéně. O to je pořad zajímavější. Své vzpomínky připojí i Jaroslav Dudek sám. Jen je škoda, že třeba zmiňovaná povídka s Janou Hlaváčovou a manželem navrátivším se z koncentráku není ani ve zkrácené podobě uvedena. Pořad by klidně mohl mít více dílů, mohlo v něm zavzpomínat víc herců. Na druhé straně vidíme alespoň kousky pořadů, který V. Menšík uváděl, protože Čt dnes vysílá jen povídky samotné. Ve změti dnešních seriálů a pořadů působí Milí Bakaláři jako pohlazení na duši. ()
Vybrané veselé s dojemnými celkem šťastně. Ozvláštněno setkáními po letech s protagonisty povídek... Z dopisu autora dojemného příběhu Lokomotiva s Vladimírem Menšíkem a Janem Potměšilem. .. " i ten můj příběhem dotekem pana Dietla zkrásněl, získal poezii a duši, takže když jsem ho poprvé uviděl, byl jsem překvapen, co jsem do té televize poslal. Byl jsem dojatý vlastním příběhem." ()
Díky té vší různé kritice v médiích jsem si poctivě dal výběr starších Bakalářů a zjistil, že svými náměty i zpracováním sedí přesně do doby, ve které byly natáčeni - normalizace. Není to opravdu to nejhorší, co bylo možné vidět, ale žádná sláva to taky nebyla. Na ploše dvaceti minut se (nejen) Jaroslavu Dietlovi podařilo občas víc, občas méně vytvořit funkční příběh s dobrou pointou. Ale až na těch několik legendárních příběhů (Zuby, Kbelík, Pyžamo nebo Lokomotiva) není důvod k výrazně nadprůměrnému hodnocení. ()
Bakaláři jsou kultovní cyklus krátkých povídek různorodé kvality. Některé jsou úžasné od začátku do konce. Jiné nestojí za nic, ale poslední minuta svým vyvrcholením to celé změní. A další jsou úplně marné. Stejně jako tomu bývá v jakýchkoliv povídkách. Tyhle přece mají v sobě něco svého, a to ten svůj kult. Ty slavné československé herce, kteří v nich hráli a především to retro, které na vás dýchne z každého dílu. [263. hodnocení, 10. komentář, 71%] ()
MILÍ BAKALÁŘI - 1/6 – Zuby Logika Zatloukat // MILÍ BAKALÁŘI - 2/6 – Kbelík Revizoři Zip // MILÍ BAKALÁŘI - 3/6 – Klíče Zástava Pyžamo // MILÍ BAKALÁŘI - 4/6 – Útěk Špionáž Balkón // MILÍ BAKALÁŘI - 5/6 – Herečka Babička První pohled // MILÍ BAKALÁŘI - 6/6 - Nešťastný šafářův dvoreček Lalůček Lokomotiva ()
Zaujímavosti (8)
- Divácké příběhy jsou plné silných témat. Pisatel v dopise často popíše skvěle vypointovanou úsměvnou historku nebo svůj život, drama, které až vyráží dech. Film z toho ale nevznikne. Jen cit a dokonalá řemeslnost zkušeného dramatika ho dovede vystavět tak, aby z něj byl televizní scénář. V letech 1971–1980 jich Jaroslav Dietl napsal 168. Zpočátku vyžadoval, aby se mu dostaly do rukou všechny dopisy, které od diváků přišly. I jediná věta pro něj mohla být impulsem, který ho vedl k napsání příběhu, do něhož dosadil své osoby a děj. Kvantum dopisů mu pomáhala číst celá jeho rodina, ke konci požádal Libuši Pospíšilovou, aby zapojila své studenty z FAMU. Přesto mu to nedalo a často zalovil i v těch odložených. Aby se ujistil, že nezapadl příběh, který by stál za to. Během dlouhého vývoje Bakalářů se stávalo, že přišli jiní scenáristé a chtěli nahlédnout do diváckých dopisů v očekávání, že najdou hotový příběh. Většinou je odkládali s tím, že jsou to bláboly a divák je grafoman. Onu „zlatou žílu“, kterou skrývá zemina v podobě hromady bílých obálek, jak říkal, dovedl najít jenom Dietl. (Paity)
- V Bakalářích se vystřídali herci nejlepší z nejlepších. Dělali to rádi a s potěšením, když přihlédneme k tomu, že někdy šlo o drobné role, kdy na obrazovce byli pouhých pár minut. Tím víc ale záleželo na jejich herectví. Role ženy, která se ve dveřích svého bytu konečně setká s manželem, jenž se vrátil z koncentráku, trvala necelých deset vteřin. Jana Hlaváčová ji odvedla nádherně. I když se podle tehdejších platných tabulek ani nedala pořádně zaplatit. Jana Štěpánková, Josef Abrhám, Ladislav Pešek, Milena Dvorská, Josef Bek, Miloš Kopecký, vyjmenovat je všechny ani nelze. Hodně hrál v Bakalářích Vladimír Menšík. „Redakce na to tlačila, protože hrál v rámci své moderátorské smlouvy zadarmo, a já jsem to využíval, protože jsem ho bezmezně ctil. Vždycky zazářil," řekl kdysi režisér Jaroslav Dudek. Výběr dětských herců ležel tehdy na pomocné režisérce Anně Kohoutové. Na konkursy nebyl čas a ona vždycky děti prostě přivedla. Mezi nimi i chlapce, který si zahrál v jednom z nejúspěšnějších vánočních příběhů "Lokomotiva". Byl to Jan Potměšil a jeho první role. Výjimka z pravidla, že z dětských hvězd obvykle nebývají dobří herci. (Paity)
- Když dramaturgyně Alena Berková připravovala výběr z nejlepších bakalářských příběhů, záměrně sáhla do archivu z let 1971–1980, kdy se na nich podíleli Jaroslavové Dietl a Dudek. Když oba odešli, protože jim začala být těsná dramaturgická klícka, která striktně Bakaláře tlačila nejen do veselé noty, ale navíc čím dál tím více do politických námětů, přestal být pořad tím, čím býval v dobách svého největšího lesku. Potvrdilo se rčení, že se dvakrát nevstoupí do téže řeky. Připravit šest pokračování, které obsahuje tři povídky, představovalo nejen neskutečné množství hodin strávených prohlížením archivních snímků, ale také hodiny práce ve střižně. „Říkala jsem si, že tu jsou velmi dobře – scenáristicky, režijně i herecky – zpracované příběhy a že by stálo za to vybrat ty nejúspěšnější a znovu je přinést divákům. Napadlo mě, že by je mohla moderovat Martina Menšíková. Aby to byl takový dialog dcery s otcem, který už bohužel není mezi námi,“ vzpomíná Alena Berková na podnět, který ji před dvěma lety vedl k tomu, znovu oprášit Bakaláře. Tehdy ještě žil Jaroslav Dudek a s jejím nápadem po krátkém váhání souhlasil. Jenomže třicet let staré příběhy přece jenom potřebovaly určité úpravy, aby byly zajímavé i pro současného diváka. A tak přišla na řadu ona střižna, kde se třeba patnáctiminutový příběh upravil na osmi devítiminutový. „Žijeme v jiné době a jiném tempu. Vyžaduje ho i film. Když jde žena z kuchyně do ložnice, nemusíme už ji sledovat, jak prochází předsíní a obývákem,“ zdůvodňuje to Alena Berková. „Noví“ staří Bakaláři pod zkušenou střihačovou rukou omládli, tak jako omladí odbornou rukou zahradníkovou přistřižený keř. V této svěží podobě se objevili roku 2001 v obnovené premiéře na obrazovkách. (Paity)
Reklama