Sestry války

Verím tomu, že v inom filmovom spracovaní mohlo ísť o celkom zaujímavý životopisný príbeh zdravotných a rehoľných sestier, ktoré prežili japonské zajatie. No táto verzia toho po dramatickej alebo pocitovej stránke ponúkla len veľmi málo - príliš mdlé, skratkovité a emotívne neutrálne. Výraznejších scén tu bolo ako šafránu a k jednotlivým postavám okrem tej, ktorú hrala Sarah Snook, som si za celý čas nenašiel cestu. Miestami mi to prišlo ako taký lacný Hallmark. Preto len slabý priemer, aj keď námet s príbehom samotným mali ďaleko naviac. 50/100 (05.09.2017)

Film má jeden zásadní a asi i dost podstatný nedostatek .. obě dámy cudně pozapomněly prozradit, jak je ´používali´ japonští vojáci .. ona to totiž, jak se už dávno provalilo, od jejich příchodu na místo děje žádná pohodová procházka s cigárkem nebyla - a obzvláště právě pro ženy ... ... Claire van der Boom to moc slušelo ... (21.04.2016)

Mám rád australácký filmy a ještě raději mám válečný australácký filmy. Když jsem na tohle narazil ihned jsem se zatěšil, protože mi bojiště v Tichomoří vždy přišlo bližší než to v Evropě. A tak se mi vybavily romány Ballarda či Clavella a očekával jsem film podobný něčemu jako byl The Camp on Blood Island... po dokukání má takové rozporuplné pocity... První půlku filmu si žily sestry i jeptišky v takovém pohodlí, že se mi to až nechtělo věřit. A kromě zdravení vlajky, všudypřítomných Japíků a ostnáče kolem misie myslím snad kromě jídla, pití, kluků a kina holkám nic nechybělo (tedy ehm těm s červeným křížem na uniformě). Jak v obrovském kotrastu byli ostatní zajatci v jiných táborech ať už to byly regulérní POW pro zajaté vojáky nebo civilní internační tábory pro občany zemí s nimiž bylo Japonsko ve válce. Druhá půlka po náletu Marauderů je již pravda drsnější, přesto to na mně působilo strašně televizně. Nesedělo mi moc ani prolínání příhod Lorny a Berenice poté co jsou od sebe rozděleny. Svojí vypovídací hodnotu to však určitě má a opět se zde setkáváme se zajímavým paradoxem podobně jako u Johna Raabe, že v některých okamžicích hlášení se k nacismu a hajlování zachraňovalo životy, protože Japonci nechtěli mít s německým spojencem problémy. Nevěřím, že Japonci sestry ani řeholnice neznásilnili. Bohužel jsem o válce v Tichomoří a Čéně toho četl tolik, že tomu prostě nevěřím. Byla to zvěř a žádný červený kříž, nebo kříž na prsou je nezastavil. Stejně tak ve filmu všichni působí neustále zdravě, jen na konci války se řeklo herečkám, aby se tvářily smutně a unaveně a maskérky jim na obličeje udělaly pár šmouh ,,od špíny'' což mělo s okudlanými vlasy působit zuboženě. Holky však byly pořád pěkně zakulacené jak na začátku filmu... Ale to jsou jen detaily, tady šlo hlavně o zajímavý příběh zdravotní sestřičky a řádové sestry, které osud svedl dohromady po čas japonské okupace. Claire van der Boom to řeholním hábitu sakra seklo, ale ona by myslím byla hezká i úplně nahá.. :-) Tři misky rýže. * * * (27.08.2017)

zaujímavý príbeh dvoch žien ktorých vojnové udalosti a to čo spolu prežili navždy spojilo v úprimné priateľstvo. Páčila sa mi kamera a aj fakt, že sa režisér a scenárista nezamerali len na zdôraznenie krutovlády a surového správania Japoncov, skôr na utrpenie reholníčok a zdravotných sestier. (10.09.2017)

Tak som si po dlhšej dobe opäť pozrel film o zapojení žien do 2. svetovej vojny. Ide o ťažký film o austrálskych zdravotných sestrách a rehoľných mníškach. V srdci tohto príbehu hrdinstva a prežitia tvárou v tvár hladu a mučeniu je priateľstvo dvoch mimoriadnych austrálskych žien, Lorne Whyte (teraz Johnston), armádnej sestry a rehoľnej sestry Berenice Twohill. Dňa 25. apríla 1940 pristál v Rabaul 22. prápor 10. austrálskej armádnej nemocnice a v tejto 2. časti bolo 6 vojenských sestier Kathleen Parker, Lorna Whyte, Jean Anderson, Daisy Keast, Mavis Cullen a Eileen Callahan. Keď 23. januára 1942 Japonci podnikli útok na Rabaul v sile 15000 mužov, vojenské a rehoľné sestry spoločne so 84 zranenými austrálskymi vojakmi stihli utiecť do Kokopo. Tu ich obsadili japonské vojska a v ťažkých podmienkach prežívali až do júna 1942 kedy vojenské sestry, 12 ďalších žien a 70 austrálskych dôstojníkov, v rámci výmenného programu SWOW, premiestnili do Japonska za 813 japonských vojakov. Vtedy došlo k rozdeleniu dvoch hlavných hrdiniek tohto filmu. Rehoľné sestry ostali na ostrove. V Yokohame pôsobili 3 roky, zo začiatku plietli hodvábne šatky a lepili obálky, neskôr prišla na radu aj ťažká manuálna práca. Zajaté ženy z Yokohame boli presunuté do dediny Totsuka, kde sa podmienky rapídne zhoršili. Tu tieto ženy zastihol koniec vojny, ale im to nikto nepovedal a tak boli objavené náhodne, keď vojska generála Mc Arthura čistili priestor pri pochode do Tokia. Záchrana nasledovala okamžite. Dňa 22. júna 1942 malo byť z ostrova Papua – Nová Guinea prevezených aj 1054 Austrálčanov japonskou loďou Montevideo Mara, do zajateckého tábora na Čínsky ostrov Hainan. Dňa 30.6.1942 ich torpédovala americká ponorka Sturgeon. Zahynulo 178 poddôstojníkov, 667 vojakov a 209 civilistov a 68 Japoncov. Zachrániť sa podarilo 20 japonských vojakov. Teraz niečo bližšie k filmu. V roku 1991 Rod Miller, ako generálny dražiteľ, narazil na denník Grace Krugerovej jednej zo sestier zadržaných Japoncami v 1942. Zistil že o týchto sestrách je veľmi málo informácii a tak sa v roku 1997 s oboma hlavnými aktérkami a dôstojníkmi Lark Force (austrálska armáda vytvorená v dobe 2. svetovej vojny) stretol. Spojil sily s austrálskym spisovateľom John Mistom a v roku 2010 vyšla kniha The Lost Women of Rabaul a hneď aj scenár. Opäť sme mali možnosť sa presvedčiť, že koncepcia ženy a vojny je nezlučiteľná. Vo vojne nie je nič dobre, všetko je zle - čo spôsobuje smrť a utrpenie. Film je starostlivo napísaný podľa skutočných udalosti a historicky presný. (08.06.2017)