MINDHUNTER: Lovci myšlenek

I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde. (16.10.2017)

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii. (18.08.2019)