Za černou duhou

Snové, halucinogenní, tajuplné, uhrančivé. Argentovy barvy, Kubrickův vesmír, Scottovy vetřelčí vize a duha, co zčerná. Zfilmovaná báseň o cestě, kterou si lze vyložit po svém. Sterilní chlad laboratoře a příroda venku. Hvězdy jak mlčenlivé průstřely temného plátna. Detail, celek, pokřivená perspektiva, touha, smrt. Odcizená, ale místy výtečně atmosferická hudba je drsně rozříznuta skladbou Angel Dust (Venom), s titulky přichází éterické zklidnění od SSQ (skladba Anonymous). Typická divná Kanada sedne jen skupince fajnšmekrů.... (31.12.2018)

Historka, která by vydala tak na dvacetiminutový příběh z Krajních mezí, je roztažena díky samým detailním záběrům, psychedelické hudbě, psychedelickým zpomaleným záběrům a dalšími zbytečnými detailními zpomalenými záběry na neskutečně dlouhou stopáž. Postavit někam podivně a z úhlu kameru, divně to říznout a divně nasvítit a ozvučit ještě nedělá umění, to umí každý blbec na Youtube. Prvních a posledních asi pět minut filmu stačí, abyste si udělali dojem o celku. Divák je zde až to poslední, ale pan režisér se asi - za poměrně drahé peníze - ukojil. (10.11.2012)

Neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně zdlouhavé sci-fi drama / psycho thriller, jehož děj by se zkratkovitě vešel do 12-minutového kraťasu, místo toho je neúměrně natáhnut na téměř dvouhodinovou stopáž. Tohle minimalistické představení pro pár postav, několik místností a skoro žádný děj však nevyvolá svou zvláštností nějaké napětí či depresi, ale pouze stav neutuchající nudy. Závěrečné WTF pak nechá zadupat do země i těch pár hezkých obrazů, které mohly zůstat v paměti. Debut nedebut, tohle mě zkrátka nasralo. (18.03.2012)

Kanadský snímek „Za černou duhou“ je docela zajímavou prvotinou režiséra, který si buduje celkem osobitý styl. Jako kdyby řecké kořeny vždy zapůsobily tak, že se režiséři projevují do jisté míry bizarně. Panos Cosmatos posunul odkaz svého otce – režiséra filmů „Rambo II“ nebo „Cobra“ – do naprosto jiné roviny. Od Panose nesmíte čekat jen akční biják, musíte č čekat něco náročnějšího. (03.10.2019)

Medzi artom a exhibicionizmos nie je až tak tenká hranica, aby sa nedala rozoznať. Cosmatos skôr exhibuje, ale prečo mu to vyčítať, keď mu to ide tak dobre. Zmysel života opäť nenájdeme, ale to sa ani od umenia a kinematografie ani očakávať nedá. Vyzerá to fantasticky a osobne to pričítam tomu, že Cosmatos to ankrútil tak, aby nielen evokoval osemdesiatky, ale aby to pôsobilo tak, že to bolo v osemdesiatkách aj nakrútené. Tomu síce trochu bráni dokonalý digitálny obraz, ale s tým sa nedá nič robiť. Záver som čakal trochu drsnejší, tu tá náhoda pôsobí ako fór, len neviem, či bol zámerný. (02.05.2021)