Divoký Django

Nešel jsem si pustit tenhle film účelově za tím, abych Tarantina opět zkritizoval. Hanební pancharti se mi upřímně docela líbili, takže jsem spíš čekal, co vypadne z tohodle. Bylo mi nicméně jasné, že stylově to bude opět klasický Tarantino, který si pro změnu vybere to nejlepší z westernů. Výsledek je naprosto očekávaná klasika. Tarantino natočil to nejlepší ze sebe. Natočil snímek, který respektuje westerny v té největší možné míře, ale zároveň si z nich brutálně utahuje. Respektuje je scénami, které jsou věrnou kopií těch nejlepších westernových scén, ale zároveň si z nich utahuje například tím, že zdejší kaubój z Němec si v saloonu uprostřed prérie nenandá whisku, ale natočí si pivo. V životě jsem snad neviděl ve westernu pivo. Stejně tak scéna s kukluxklanem je snad scéna, na kterou v životě nezapomenu. No a vrcholem pak budiž Jamie Foxx, který je brán sobě rovným s každým bělochem ve filmu s tím, že běloch toto není schopný v žádném případě akceptovat. Klasika. Všechno se vším dává dobrý film, typická Tarantinovka, která mně ale prostě nesedí a tak to u Tarantina nejspíš bude vždycky. Každopádně jsem rád, že jsem film viděl a život jde dál. (18.06.2013)

Tarantino mě svou filmovou tvorbou neoslovuje už přes deset let a Django na tom nic nezměnil (spíš naopak). Nebýt výborného Waltze a Ku-klux-klanu :) tak bych šel ještě níž .... Přepálený a v mnoha místech nudný film, který je asi hlavně díky jménu režiséra tak oslavovaný .... Golden Globe za scénář ? Really ?! .... A teď dokonce Oscar :) Asi budu muset napsat, že mě Django nadchnul ........ ale ne, fakt nenadchnul. (15.02.2013)

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

Jaké je hlavní téma Tarantinových filmů? Je to etika. Ve vší podobě. V současné době asi není v kinematografii režisér, který by o etice pojednával v takovým rozsahu jako Tarantino, ať už se etikou míní etika dávání spropitného v Gaunerech, kodex cti v kriminálním prostředí, milosrdenství, zrada, utilitarismus kontra deontologie, nebo ona přece jen už trochu zprofanovaná starozákonní pomsta, která je ovšem minimálně v Kill Billu problematizována tím, že dcera Nikki se možná pomstí Ulmě za matku Vernitu, stejně jako Lucy Liu zabije vraha svých rodičů a zakládá vlastní klan zabijáků, čímž je celý ten podnik Ulmy jako nikdy nekončící kruh násilí mezi řádky zpochybněn. Nejkrásnější případ etiky, či spíše etikety, nacházíme v Pulp Fiction, kde je Travolta odsouzen ke špatnému konci kvůli svému zlozvyku nemít si ruce po použití toalety. V Tarantinových filmech se nic neděje náhodně. Travolta je na záchodě ve chvíli, když Honey a Pumpkin vytáhnout v kavárně zbraně, Travolta je na záchodě, když si Ulma splete jeho heroin s kokainem, a Travolta je na záchodě i v okamžiku, kdy se Butch vrací pro své milované hodinky, což znamená pro Vinnieho totální konec. Tarantino nám dává jasně, velmi důrazně najevo, že Vinnie si nemyje ruce, když nám ho ukáže, jak vychází ze záchodu v Butchově bytě vzápětí poté, co spláchne, a ještě si zapíná opasek. Vůbec to tedy není tak, jak se občas soudí, že Hanebný pancharti spolu s Nespoutaným Djangem představují v tvorbě Tarantina nějaký zlom, kterým vystřídal zábavné brakové světy za serioznější rozpravy o emancipaci židů a černochů. Jeho filmy byly vždycky o etice. O zlomu hovoří spíše lidé, kteří jeho starší filmy vnímají chybně jako zábavu. Tarantino nikdy nedělal pouze to, že by vzal neumětelské brakové filmy šedesátých a sedmdesátých let a natočil je ryze profesionální formou. Udělal hlavně to, že ty brakové filmy obohatil o etické otázky. Tarantino výjimečnost je tudíž v tom, že nemoralizuje, ale promýšlí morálku a otevřeně ji tematizuje, díky čemuž kupř. ze srovnání Schindlerův seznam/Hanebný pancharti (židi) a Lincoln/Nespoutaný Django (černoši) vychází dokonce i velmi progresivní filmy Spielberga jako velmi konzervativní. Z toho, kolik morálky se skrývá v údajně amorálním světě Tarantinových filmů, je patrný i to, proč není úplně správný řadit ho mezi postmoderní filmaře. Tarantino sice je postmoderní co se týče popkulturního citování ostatních děl, synkretismu, eklektismu, pluralismu atd., ale rozhodně ne co do morálního relativismu a nějaké nevázanosti či chaosu. Nejde z jeho strany o bezbřehý či fejetonistický postmodernizmus, kde je vše promícháno v koktejl a vše dovoleno, ale o velmi precizní rozlišování mezi dobrým, pochybným a katastrofálním. Jeho nelineárně odvyprávěné filmy jsou vlastně mnohem kauzálnější a důslednější než různé přímočaré a zdánlivě příčinné podívané, které ve skutečnosti trpí náhodným řetězením událostí maskovaným za zdánlivou souslednost příběhu. V Tarantinových filmech nemá náhoda místo, což je zjevný i z rozhovoru Travolty a Jacksona nad povahou zázraku v Pulp Fiction poté, co do nich nasype jeden z maníků šest ran z příručního kanonů, aniž by některého z nich alespoň jednou zasáhl. Jackson se domnívá, že to bylo výsledkem boží vůle, zatímco Travolta si myslí, že měli pouze štěstí. Vzhledem k tomu, jak Travolta ve filmu dopadne, je zjevné, na čí stranu se Tarantino kloní. To, že Tarantino žádné náhody nepřipouští, je zjevné i z toho, že nenatáčí na více kamer. Tarantino na to má jednoduchou odpověď: „I direct, I don’t select“. V Nespoutaným Djangovi to je třeba velmi zjevný. V pouhé štěstí nevěří ani doktor Schultz, z jehož jednání je patrné, že za každé situace přesně ví, co dělá, jak je zřejmé z posloupnosti šerif-maršál-zatykač, nebo z umístění dynamitu do drožky obsypané následně ku-klux-klanem. Zásadní otázka pak ale zní, (-spoiler-) proč doktor Schultz odmítne podat ruku DiCapriovi a nechá se na konci tak lacině zabít, když se jinak chová docela racionálně? Vedle toho, že teprve Schultzova smrt uvolní Djanga doopravdy z pout a je tudíž nezbytná, dává Schultzovo rozhodnutí nechat se zabít smysl také proto, že ztratil obrovské množství peněz, má na rukou smrt nevinného otroka roztrhaného psy a jeho plány na osvobození ženy Djanga dočista selhaly. Schultz prostě učiní rozhodnutí, které není ani náhodné ani iracionální, ale zcela v souladu s jeho permanentně kalkulující povahou. Platí pro něj úplné totéž co pro Billa z Kill Billa, který v jednu chvíli říká: „Připadám ti jako sadista? Víš, holčičko, já se jako žádnej sadista nechovám. Ne holčičko, já se právě teď chovám jako ten největší masochista.“ Podle tohoto citátu je zřejmé, že i když Bill ví, že jeho čin není v souladu s jeho dlouhodobým zájmem, má přesto motiv ho vykonat. Stejně jako doktor Schultz odmítající podat ruku DiCapriovi. Jinak řečeno Tarantinovy klíčové postavy nejsou sadisti, ale masochisti. A tím se liší, to jim dává ten etický rozměr. (07.04.2013)

Toľká škoda finále, ktoré si mal Quentin nechať dlhšie zrieť v palici! Vsuvka s odvozom je vo filme zbytočná a spomaľuje ho vo chvíli, kedy má taimingovo explodovať a všetko perfektne uzavrieť. Nebyť tohto prešľapu, ktorý mi pri Quentinovom scenáristickom majstrovstve príde nepochopiteľný, šlo by o najlepšiu Tarantinovku od Pulp Fiction. Spomalený záber na nohy bežiaceho koňa, ku-klux scéna, interakcia ústrednej dvojky s DiCapriom a vypätosť ich scén, vrcholiacich príjazdom k Samuelovi za tónov Goldsmithovej “Nicaragui”, to všetko sú už teraz legendárne filmové highlighty (príjazd k Samuelovi je pre mňa filmovou scénou roku - zakaždým 100% husina). Samuelova kreácia možno trochu prehrávaná, ale správne ikonická a nezabudnuteľná. Waltz a DiCaprio úžasní, Foxx postačujúcí. Soundtrack božský. Ojedinelý westernový pulp s jednou vadou na kráse, ktorú šlo ľahko opraviť. (22.01.2013)