Hry o život

Asi nejdoslovnější katastrofa od posledního Harryho Pottera, ale ani ten Potter nevypadal jako inscenovaný televizní dokument a neubíhal svižně jako Stalker. Tím, že se tvůrci snažili narvat do filmu co nejvíc detailů z předlohy, bezmyšlenkovitě okopírovali a umocnili i její zásadní vady vyplývající z její struktury a obrali ji o její hlavní přednost, a sice příběhovost a perfektní plynutí. Řádka scének postavených vedle sebe se holt dokonalou filmovou řečí chlubit nemůže. Implicitně se počítá se znalostí předlohy, a tak spousta očividně důležitých scén a gest zcela postrádá samostatný emocionální náboj. Kupodivu budu hájit nenáviděné Stmívání, neb to si dokázalo s převodem ich-formy poradit i navzdory nesnesitelné hlavní hrdince mnohem lépe: informace sdělované v myšlenkách Katniss nyní nahlas pronášejí postavy, a výsledkem tudíž je, že nikdo ve filmu nemluví normálně, ale jen dramaticky pronáší expozici a filozofické teze. Naproti tomu způsob přemýšlení, který Katniss charakterizuje, byl převeden protagnostčiným zarputilým mlčením, a tak v adaptaci zbylo už jenom podrobné zobrazování událostí, jež ovšem nyní nic neznamenají. Kvůli nepochopitelné roztahanosti je spousta času klást si otázky týkající se toho, že filmový svět HG naprosto nedává smysl: jak proboha můžou hladové hry sloužit jako naděje pro obyvatele nebo pomáhat potlačit vzpouru? Proč Katniss tolik záleží na cizí holce a kde se skrývá její potenciál vyvolat povstání? Proč se hrne za někým, kdo ji chtěl zabít, a jak to že mu najednou padá kolem krku? Proč sadistický vrah brečí a proč děti z distriktu 12 hajlují? Je taky hezké vidět, že jak předloha, tak adaptace na plné čáře selhávají v kritice toho, co zobrazují, byť každá jiným způsobem: zatímco předloha do společenského zřízení otevřeně buší, je však kvůli líbivému zobrazování nechtěně pokrytecká, tak film se tváří jako odvážně syrový válečný záznam, ale přitom nic nesděluje. I ta velice letmo načrtnutá myšlenka podkuřování tupému diváctvu a manipulace skutečnosti ve prospěch dobré televize se nevybíravým převodem ztratila a zůstaly po ní jen mizerné CGI plameny. Neříkám, že je předloha bůhvíjaký literární klenot, ale vzít svižné a celkem chytré dílo a uplácat z něj něco, co se pomalu podobá poslednímu Stmívání, to už chce talent. (11.08.2012)

Nečekal jsem vůbec nic a i tak mne film docela zaskočil. Kdo tu začne plácat něco o umělé romantice, tak film totálně nepochopil a nemá smysl dál komentář číst, protože nebude objektivní. Hunger games je hra, resp. romantika pouze na oko. Stejně jako celá dnešní společnost (nebo její drtivá část), kterou tento film vcelku sofistikovaně krizituje. Začíná to samým systémem Hunger Games (pocta válkám), přes patetické přání štěstí, otřesné (záměrně probůh !) kostýmy, takže vyčítat snímku tohleto je asi stejné, jako kdyby byl člověk nasraný, že po jídle už najednou nemá hlad. Co se tedy týče filozofie, tak nemám vesměs co vytknout. I technicky je snímek vcelku ucházející (vizuál města, kulisy atd.). Lehký problém nastává při hře jako takové. Některé věci mi přijdou trochu odfláklé a občas se divák ztrácí v tom co je doopravdy myšleno vážně a co je zase jen pomrkávání očkem na dotyčného recipienta. Ruční kameru raději neřeším, stejně jako dost rozporuplné akční scény (někdy naturalistické, jindy "zastřené). Gary Ross mi tak přijde daleko poutavější vypravěč a filozof, nežli technik a režisér akčních scén. Zapomněl bych na Jennifer Lawrence, ze které téměř čiší hrdinka moderní doby, která jednou nahradí Kate Beckinsale, Millu Jovovich a další drsné bábovky. Tahle mi přijde i jako daleko lepší herečka. Hunger Games určitě není pro klasiky a omezené mozky. Megazisky dost nechápu, protože bych čekal, že většina lidí obsah nedocení (což předpokládám, že se přesně i stalo), ale očividně to i tak nebrání filmovému zážitku, i když zřejmě trochu jinak prožitému. (02.04.2012)

Scénář: Karel Marx, dramaturgie: Bedřich Engels, výprava: George Lucas, casting: Bohumil Kulínský, kamera: James Parkinson, kostýmy: Malcolm Mclaren, námět: tým tvůrců filmu Truman Show ve spolupráci s tvůrci filmu The Condemned, kteří přitom celou dobu telefonovali tvůrcům filmu Running Man. (27.08.2012)

Souboj iluze a reality, který mě od první minuty překvapivě bavil a jen letmo načrtnutý svět nabídl mnohé ze svých plodů. Už jen zbývá si vzít(knihu), dostat se do všech jejich aspektů(ochutnat ji) a těšit se z těch atraktivní a extravagantního světa(s obrovským potenciálem a detaily). Film totiž působí jako doslovný "výtah", který naznačuje (svět, zákonitosti, aréna-program...) a vynechává doslovnost, stává se příběhem jedné dívky, ne cestou do jiného světa. Ovšem dobře zpracovává klišé (já chci jít-nechoď-tak nejdu:)), nenudí, nabídne slušnou špetku mrtvých teenagerů a hlavně bojuje o svůj post "tak trochu jiné ságy". Jediným problémem snad může být zvolený styl kamery, který je chvílemi dost chaotický, roztřesený a kameraman si ve velkém pohrává se zaostřením/rozostřením (občas účelově, občas velmi chytře). Přesto jsem měl dost pomalých záběrů na to, abych se zamiloval do rtů Jennifer Lawrence...ach!... Mě osobně tam baví tolik motivů a symbolů, že jen jejich hledání a domýšlení (např. stěna v hotelovém pokoji Jennifer má úmyslně odraz skla, není to snaha napodobit realitu, je to úmyslná iluze, stejně jako televize, ale i ona chvíli uvěří, že je tam, kde to má nejraději... v lese) mě dost bavilo. Co dál? Druhý díl? Ano, vždyť tenhle příběh má kam jít... PS: a kdo vyhrává? Zatím na plné čáře iluze, vždyť kdo by chtěl realitu... dvojnásob ve filmu, který má ukázat "jiný svět". PSS: lepší název než Hunger Games by bylo jmenovat Blurred Games, minimálně u filmu ano:)//kritici filmu by si měli přečíst knihu, perfektní adaptace, která knihu přímo rozšiřuje, aby byla zvládnutelná i pro diváka (22.03.2012)

Jako společenské podobenství a kritika reality show politováníhodně mimo (klasický syndrom pomýleného produktu: kritizuji sám sebe a nevím o tom), jako sci-fi beznadějně nepůvodní, jako akce bezzubé, jako drama pubertálně tupoučké... argument, že je to naprostý protipól Twilightu, neobstojí - jen proto, že je hrdinka "tvrdá a neústupná", že jsou režisér Ross a hlavně kameraman Stern na vyšší úrovni (syrové snímání to celkem povyšuje nad průměr) a že má příběh i jistý hlubší podtext - nestačí. Hunger Games jsou totiž podobně pozérsky tupoučké a nezávadně konzumní. Rád bych napsal, že tohle je Truman Show pro dospívající, ale pravda je taková, že tohle je všechno, k čemu se Weirův film kriticky vymezuje. Kdyby to aspoň fungovalo jako "prostá zábava". Ale nefunguje. Bez znalosti knihy je to zmatené, nedotažené a přecpané povinnými klišátky a stižené hodně podvázanou imaginací. (21.03.2012)