Cena Jindřicha Chalupeckého

Jedna hvězdička jen za ty >informace< obsažené v jinak jalovém homevideu. Tak ještě že máme ten "SFPPARČK", že, paní L.L. . . . A ještě že máme kolem sebe v celém Česku denně spousty výstav a zajímavého tvůrčího dění i bez celebřitních napapaných >artistů< , chrochtajících z nějakých těch všelijakých podpor, grantů, dotací, aby nakonec ve výsledku stejně furt dokola fňukali a (z)bylo (by) po nich bez těch neustálých médiálních masáží stejně jen to plytký kulový... Sláva! :o] - - - P.S. Některé (!) laureáty >CeJCHu< mám samosebou taky rád, škoda jen, že ta (oficiální? - božínku jak to nazvat?) >umělecká obec< se obecně za jednadvacet svobodných let celá tak nějak >společenskotvorně< podělala... Ale ono to asi všechno se vším souvisí, že... - - - - - (Poprvé viděno 8.1.2011 na ČT2, hodnocení 5., komentář zde jako první - 8.1.2011) (08.01.2011)

Celkem neutrální - tím myslím ani příliš poutavá, ani příliš nudná - TV diskuse na téma kultura a její vnímání. krom obvyklých sporů mezi uměním a Uměním, sebeprezentací různých umělců, pseudoumělců a pár podivností mě nejvíc zaujalo hodnocení Davida Černého na "profesora" Knížáka, se kterým se do puntíku ztotožňuji:-) Jestli jste blbí a netušíte, jaké bylo, koukněte se na to, otevřou se vám úplně nové světy:-)))) (08.01.2011)

Lenka Lindaurová je možná jediná skutečná výtvarná kritička v naší zemi. Tato nekompromisní arbitra současné české výtvarné scény totiž nenahlíží na současné umění (bavíme se a budeme bavit jen o současném umění!) povrchně, banálně a pocitově tak, jako většina lidí, kteří se kolem výtvarné scény pohybují, ale v kontextu dějin veškerého výtvarného umění, v kontextu teorií a filozofie, jež se ho jakkoli dotýká. Ze své pozice se tedy rozhodla natočit dokument, subjektivní popis české výtvarné scény, jejích problémů a nedostatků, odkazu Jindřicha Chalupeckého i pozici ceny po něm pojmenované, mezi dnešními umělci i jejími, už staršími, laureáty. Přesto (nebo možná právě proto), že nikdy žádný film nenatočila,tak se jí podařil skutečně sugestivní vhled do situace, zbavený jakýchkoliv filmařských profesionálních deformací a neduhů. V dokumentu si hraje s jednotlivými výpověďmi, manipuluje mluvčí do určitých situací, aby byly hyperbolovány ergo lépe pochopitelné, nebo je vytváří pomocí geniálního (na tv dokument skutečně nevídaného) střihu Jana Daňhela. Nevznikl tak dokument čistě televizní, strohý, faktický a plný mluvících hlav, ale dokument příběhový, filmový, narativní a hlavně zábavný. Díky zmiňovanému střihu dochází k několika humorným situacím (Mánčuška vypraví, že dělení na nová a jiná média je jen takový náš lokální problém, přičemž na záběrech jeho žena při performance právě zajede štětcem figurantovi mezi půlky; děsivý smích Franty Skály střihnutý po historce Stanislava Kolíbala). Hlavní hvězdou dokumentu pak je uťápnutý Michal Pěchouček, který opečovává hrob Jindřicha Chalupeckého na pražských Olšanech, objevuje se v dokumentu od začátku do konce, a tvoří tak přirozenou spojnici jednotlivých výpovědí, promluv, vzpomínek apod. Suma sumárum se jedná o jednak výborné filmařské dílo (je to skutečně výborně natočené, lépe než mnohé dokumenty promítané i v kino-distribuci, které mnohdy stojí jen na tématu), a také o portrét současného umění, které je (jak rovněž zazní ve filmu) buď milováno nebo nenáviděno. Na konec ještě musím podotkout, že film příliš nebude fungovat pro někoho, kdo se uměním nezabývá, současnou scénu nesleduje a nerozumí jí, a že napoleonci knížákovského typu, kteří si myslí, že sežrali všechno h.....o (čti moudrost) světa, a že tudíž i umění rozumí nejlíp (pročež vrcholem krásy je pro ně Olbram Zoubek), tento film vůbec nepochopí, natož aby ho veřejně hodnotili, pokud tedy ze sebe nechtějí udělat ještě větší voly. Plný počet bodů! (09.01.2011)