Post Mortem

Děj z mého pohledu velmi podhodnoceného jihoamerického snímku Post Mortem je zasazený do roku 1973 do doby vojenského převratu v Chile, film tyto dějinné události prostřednictvím asistenta v márnici Mária sleduje, avšak nechává je bez komentáře. ~ Jedná se o mrazivě chladné drama, v kterém nic pozitivního nehledejte – jen všudypřítomnou mrtvolnou atmosféru s desítkami mrtvol v ulicích anebo ležících na chodbě či po schodech, apatické hlavní postavy a jejich odevzdanost. Brilantní závěrečná scéna vše uzavírá. (08.11.2011)

Ťažko povedať, či náš distribútor uviedol tento film do našich kín vďaka festivalovým oceneniam, ktoré Post Mortem utŕžil, alebo videl určitý komerčný potenciál v jeho morbidnosti. Film bude bližší obyvateľom Chile, ako našemu artovému divákovi, ktorý si na nejaký Pinochetovský prevrat z pred mnohých desaťročí možno ani nespomenie. Film o týchto udalostiach neinformuje, ráta aspoň s minimálnou informovanosťou diváka a keďže tu ide o duševný vývoj hlavnej postavy, stáva sa nadčasovým a o tom, kde a kedy sa tieto udalosti odohrali, nie sú až tak smerodatné pre jeho pochopenie. Skôr mi pripomínal vďaka interiérovým scénam, z ktorých sa skoro celý film skladá, ako nejaké dystopické sci-fi z neveselej alternatívnej reality. Hlavná postava pripomína vzhľadom charizmatických zloduchov zo starých hororov a režisér si určite pri nakrúcaní povzdychol, že viac by sa mu do role hodil Klaus Kinski. Pokiaľ hľadáte metafory, tak sa dá porozmýšlať nad akcentom jedla. 70%. (16.09.2013)

Já chápu, že je to celé strašně chladné záměrně a že hlavní hrdina (navzdory tomu, že asi dvakrát brečel) je bez emocí taky záměrně, ale problém je v tom, že mě to pak nedokázalo zaujmout, osudy všech postav mi byly ukradené a žádný silný dojem to ve mě nezanechalo - vlastně skoro žádný. Ono je to i způsobené tím, že se v tom filmu vlastně skoro nic nestane, takže když se to v posledních 15 minutách snaží být silné, už je pozdě. Líbí se mi ten nápad, natočit film o tak významné události takovým způsobem, že je ta událost co nejvíce upozaděna a celý film se věnuje člověku, který ji sám moc neřeší (a plyne z toho zajímavá myšlenka, že se člověk může zprávám o politice vyhýbat jak chce, ale stejně se jim plně nevyhne) a líbí se mi i kamera (i když to má divný formát obrazu), ale jinak už nemám co kladně hodnotit. Mohlo to být dobré, ale v tomhle podání to fakt jen nudí a nic v divákovi (tedy aspoň ve mě) nezanechá. Ale i tak jsem rád, že jsem ten film sehnal. On se totiž shání hodně blbě a i když dopadl jak dopadl, minimálně do mé DVD sbírky Edice náročného diváka (kterou vydaly Levné knihy) se mi hodí. 2* (27.12.2020)

Upřímně řečeno, čekal jsem více. Námět jako takový je skvělý, ale nějak mi nesedlo to zpracování. Kdyby byl Mario jen krapet normálnější, možná bych tomu všemu co dělá věřil. Místy mi přišel totálně flegmatický a to i v případech, kdy by každý jiný člověk rozhodně jednal jinak. Myšlenka ukázat státní převrat jen formou přísunu těl Máriovi na pitevnu je rozhodně originální, ale mohlo to být uděláno lépe. Rovnou říkám, že jsem nečekal filmařsky dokonale zpracované poslední hodiny prokomunistického prezidenta Salvadora Allendeho a jeho věrných při marném boji v paláci a státní převrat pod taktovkou Pinocheta. Bohatě mi stačila ta v úvodu usazená kamera pod podvozkem halftracku zabírající skřípějící pásy a nápravu podvozku se skřípěním drtící sklo na ulici... Mimochodem to bylo dokonalé. I minimem se dá říci vše. Ani mi nevadila ta rozvláčnost některých scén, ale zkrátka mi to nějak nesedlo. Ale jako jinačí pohled na moderní dějiny a na státní převrat v Chile s tísíci obětí, umučených a nezvěstných to stojí za vidění. Co mne překvapilo byl fakt, že si tvůrci nazachovali odstup a hrdinové filmu straní svrženému prezidentovi. Tři volská oka. * * * (25.09.2013)

Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe. (11.02.2013)