Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Emoce, zábava, romantika a mnoho dalšího přináší tento dojemný snímek o pohledu do duše obyčejného člověka. Jasně, je to natočené hodně s nadhledem a nastávají tam situace, které by se těžko někomu přihodili - ale ono se na to tak strašně pěkně kouká. Velmi poučná podívaná která vás možná dovede k zamyšlení. Za mě velký palec nahoru. (02.02.2015)

V dílčích příbězích milé a vtipné, s fajn cestovatelskou atmosférou a dobrou výpravou. Simon Pegg je v mírně vážnější poloze výborný. Do toho zazní sem tam nějaké to moudro. Přesto si nejsem úplně jist, co se pro hlavního hrdinu vlastně ve finále změnilo a co že mělo být výslednou pointou. Proč byl najednou Hector šťastný? Je to opravdu jen potvrzení známého tvrzení, že štěstí je stav mysli? A druhou otázkou je: na jak dlouho? (24.09.2023)

Tak tento přeslazený hnis je dalším z té nekonečné řady patetických, motivačních snímků, které vám akorát tak způsobí zánět spojivek a prostatu. Vždyť by to, kurva, šlo natočit aspoň zábavně! Takhle každý frustrovaný, životem zhrzený, zoufalý hňup nabyde dojmu, že odletět vstříc neprozkoumaným kulturám ho uvede na cestu duševní katarze. Hovno. Já vám povím, co by se stalo, kdybych se zničehonic, stejně jako protagonista tohoto snímku, rozhodl do Číny odletět třeba já. Nejdřív bych si potřeboval zabukovat letenku a tak bych šel na portál Ticketstream a tam by mi trvalo přesně padesát pět minut, než bych si uvědomil, že jsem debil a Ticketstream neprodává letenky do Číny, ale vstupenky na koncerty. Zašel bych tedy do cestovky Socka a. s., kde by se mi nevyučená kadeřnice na brigádě snažila neúspěšně vysvětlit, že za dva tisíce můžu letět tak maximálně v zavazadlové karanténě s dózami čerstvě vypěstovaných krvácivých hemeroidů. Zarezervoval bych si tedy plastovou židli v nejnižší možné třídě a šel si domů připravit věci na cestu. Tuto radostnou novinku bych následně oznámil svému zaměstnavateli, který by mě neprodleně poslal do piče, ale tak co, peníze nejsou všechno a já přece hledám štěstí. V pondělí ráno bych vyrazil. Při letištní kontrole bych působil nevídaně podezřele, neboť permanentně vypadám jak blobfish po nevyvedené plastice, čili bych byl ochrankou odveden do temného kumbálu, ve kterém bych byl nemilosrdně podroben kontrole plazmovým generátorem na detekci parazitů a ruční prohlídce rektálního svalstva. To by pod tíhou nezměrné nervozity povolilo právě ve chvíli zákroku. Nakonec by mě znechucený člen letištní security služby vyvedl posranýma rukama ven a já bych pokračoval přes terminál směrem k ranveji. V letadle by mi bystrý, mladý a relativně šukatelný stevard oznámil, že mi vzhledem k nedostatku finančních prostředků na kartě byla vydána letenka pouze do Německého Düsseldorfu. Hm, mrdat. Kývl bych tedy flegmaticky hlavou, prohodil nevtipný vtip o Hitlerovi a za doprovodu nevraživých pohledů přítomných orangutanů se posadil. Cestovat v nákladovém prostoru vyhrazeném pro kompletní posádku ukrajinského cirkusu byl totiž vždycky můj sen. Během cesty by mi zavolala mamka, že jsem si doma zapomněl svačinu, oba dva chleby se sádlem a pažitkou, čímž bych samozřejmě narušil bezpečnost a letadlo by muselo nouzově přistát na marihuanových plantážích poblíž malebné nacistické vesničky Himlhergot. Tam by mě ochranka za ochotné asistence místní policie zatkla a deportovala zpět do psychiatrické léčebny, odkud jsem utekl. Tak vidíte, určitě by to nebylo tak snadné, jak se nám Hector s panem Mittym snaží namluvit. Takže radši nikam nepojedu a dál si budu v naší prdeli žít svůj nepochybně kůl život domnělého krále kokainových dýchánků. Yeah bitch! (25.01.2015)

Hektorova cesta aneb hledání štěstí je přesně ten typ filmu, který mi zatraceně sedí a který jsem si i očekávaně patřičně užil. Jde o takovou milou, oddychovou, zároveň ale i poměrně emočně působivou podívanou, o jejímž ději prakticky vše prozrazuje už její samotný název. V životě krapet ztracená a přidušená postava Simona Pegga, pro kterého šlo jinak o na tělo ušitou roli, ve které byl naprosto perfektní a přesvědčivý, se rozhodne odjet do světa a hledat tam smysl a podstatu štěstí a zároveň i sebe samého. O víc zde vlastně ani nejde, nicméně i to stačí k opravdu příjemné a podmanivé zábavě, která dokáže diváka vtáhnout, zaujmout, pobavit a ve výsledku ho určitě přinutí i zamyslet se nad svým vlastním životem, neboť film disponuje i opravdu krásnými, ale především pravdivými moudry, a to jak o lásce, štěstí, tak mezilidských vztazích a působivost tohoto snímku to jednoduše děla vážně silným zážitkem. Žánrově se pak jedná o takové odlehčenější romantické drama, které funguje ve všech třech ohledech skutečně výrazně, stejně tak jako veškeré postavy, ztvárněné mnoha známými a výtečnými herci, a musím zopakovat, závěr je pak emočně docela fajn, prostě Simonu Peggovi se nedá nic jiného, než upřímně fandit. Na tento film musí být nicméně divák ale každopádně naladěn a určitě není určený úplně pro všechny, já si ho ale užil a moc se mi to celé, především kvůli celkové myšlence a vyznění, líbilo. (01.05.2020)

„VŠICHNI MÁME POVINNOST BÝT ŠŤASTNÍ…“ /// O tom, jak psychiatr Hector vyrazil do světa hledat (studovat) štěstí. Štěstí? Co je štěstí?...To u nás ví každej Krhounek, ale v zahraničí musí chudák chlap prolízt půlku světa, aby pochopil, že… Asi to bude věkem. Hector je mi sympatičtější než Walter Mitty. Jeho dobrodružství šíří dobrou náladu, a přestože některý postavy štěstí (asi) nenajdou, mám z jeho studijní cesty fajn pocit. Souhlas se spoustou klišé. (Ale může bejt hledání štěstí něčím jiným?) Některý poučky jsou hezky filozofický, jiný votřepaný, ale ze všech cejtim pravdu. A emoce. Asi to bude věkem. Pegg je v pohodě, Pike fajn. Štěky Skarsgårda, Plummera a Rena potěší. Rozhodně to bude tím věkem, takže bych tenhle kus doporučil spíš chlápkům po čtyřicítce, než mladejm hřebcům, na který číhá štěstí za každým rohem (nebo si to myslej). Filmů, který šířej optimismus a chtěj rozdávat štěstí, zase tolik není. Taky by se na to dalo podívat jako na pohádku. Asi to bude tím věkem… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Le voyage d'Hector ou la recherche du bonheur“, kterou v roce 2002 napsal François Lelord, číst nebudu. 2.) Pochopím, že vyhejbat se neštěstí, není cesta ke štěstí. 3.) Thx za titule ,,num71“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ** AKCE * NAPĚTÍ * (12.02.2015)