Blondýnka

Ana skvělá, zbytek je režisérova onanie nad sebou samým. Nůžky, sestříhat to na zlatých devadesát minut a věřím, že bych chválila jinak. Tři čistě za Anu a její stavy, za kameru, výpravu, kostýmy a masky, ale za scénář, střih, režii, za laciné a lascivní vyobrazení MM, která mimo to, že byla na hlavu a musela podržet kde komu, na sobě dřela jak mula, cvičila, posilovala, učila se, makala, vytvořila si sama image, čeho se tady nedočkáš ani náznakem. Pouze roztažených stehen. Z tohoto úhlu bych nešla ani do hvězdy jedné. Rozumím záměru ukázat odvrácenou stranu MM, ostatně vše, co je ve filmu, je opřeno o fakta, ovšem jeden úhel mi k jejímu vyobrazení nestačí.  Film nemá moc spád, švih, vleče se, je to nekonečná psycho depka na upršený podzim, uondané, nezábavné, nekonečné artové záběry nudí, brutální záběry jsou zase vyšvihané do extrému, čili dělají film odporným, několik scén, které jsou skutečně oslnivé, známe dávno z upoutávek, těch je na takto dlouhý film málo, jinak je MM znázorněná jako absolutní troska, psychiatrická pacientka, u které je mi z tohoto podání záhadou, kdy stihla a jak zvládla zazářit na plátně způsobem, že ji i dnes zná každý. Rozpaky. Protože ona byla slunce a makač. To tvrdili lidé, kteří se s ní osobně setkali. Tady? Neurotická, vytřepaná kuňkalka, plazící se před všemi po zemi, neschopná se starat ani o sebe. Hadra. To samozřejmě ve finále jejího krátkého života pravda byla, ale nebylo to tak vždy. Samotný zadek na její slávu skutečně nestačil. Tančila, zpívala, jak drak, byla komediální herečka, Chaplin v sukni. Měla to těžké, byla nemocná a závislá, ale zároveň byla šikovná, zábavná, velmi milá a snažila se. A to se z filmu nedozvíme ani náznakem. Prostě stačilo jen podržet, šukat ve třech a kouřit Kennedymu. No ono si to své příznivce najde, to zas určitě, z mého pohledu je snímek natočen tendenčně, Ana byla fantastická, vystihla ji opravdu mimořádně nejen fyzickou podobou, ale i výrazem, ale že bych film chtěla vidět opakovaně? To nikoli. Kolotočářský, přebarvičkovaný Elvis v tomto letošním minisouboji u mě vede. (28.09.2022)

Andrew Dominik chtěl zjevně tnout do živého, což je u tohohle příběhu velmi složité, protože "dekonstrukce Marilyn" je v podstatě mainstream - další film jednoduše rozebírající, jak byla nešťastná a jak žila život v masce, by fakt neměl smysl. Tvůrci tedy nabízí film, u kterého se nejde dojímat, nejde souhlasně kroutit hlavou nad narativem, který se odvíjí přesně tak, jak čekáme. V mnoha ohledech to je povrchní film - po površích klouže a ulpívá na nich, mnohdy nepříjemně dlouho. Ikonické obrazy z života Marylin protahuje tím nejméně příjemným směrem. Místy to balancuje na hraně směšné doslovnosti a řešení je, že to ještě zdvojnásobí intenzitu. Je to rozhodně skvělý experiment. 4 a 1/2 (29.09.2022)

Někteří kritici Marilyn Monroe milovali, jiní ji nenáviděli. Já zas nenávidím tento film. STO ŠEDESÁT SEDM MINUT umělecké sebehonitby, která je nafouknutá, která střídá styly z jasného důvodu, ale bez jasného pojítka. Je to film který nemá co říct, který nemá co vyprávět, který nemá co předat. Měl jsem pocit, že sleduju prázdný obraz. Samotná blondýna (Protože jsou to dvě osobnosti, CHÁPETE?) nemá prakticky charakter, je to utrápená žena, ale bez kontextu se dá jen těžko vůbec souciti s takovou postavou. Všechny vedlejší postavy jsou prakticky karikatury, což je tak nějak záměr, ale pak na mě působí celý svět karikatůrně a prázdně. Není tu se čehokoliv chytit, nic na čem by mělo člověku záležet. Spousta témat je jen povrchově převedena, spousta myšlenek o hlavu omlácena. Film tak nějak zachraňuje Ana de Armas, která sice podává solidní výkon, ale upřímně mě tolik nepřesvědčil a nedostal. Často byl přehnaný a očividně na sílu zahnaný do extrému, avšak ji to nemůžu mít za zlé, protože být to víc jemné a miň do očí bijící, tak by mě film asi zabil svou nudou. Film byl právě v tom nejlepším, když byl jemnější ve svých motivech a náznacích. Jmenovitě, když nám ukazovali sečtělost Blondýnky u které všichni počítali, že to má od někoho jiného. Za mě ale silný nedoporučení tohoto filmu, Mít to hodinu a půl, tak je to zajímavý cvičení na psychické vyzobrazení utrápené slečny, takto je to jen přepálená nuda o ničem. 4/10 (05.10.2022)

Už dlouho mě nějaký snímek takhle nepohltil. Nebudu lhát, ta stopáž mě trošku děsila, ale od první scény jsem se do filmu naprosto ponořil, žil s ním a na konci jen nevěřícně zíral do obrazovky. Málokdy se mi stane, že bych proseděl celé závěrečné titulky (byť tyhle jsou z kratších). Ana de Armas předvádí naprosto vynikající výkon. Ona Marilyn nezahrála, ale stala se jí. Technické zpracování je parádní, především tedy kamera a nápadité přechody. Hudba skvěle dokresluje atmosféru, a díky ní jsem měl pocit, že ve chvílích, kdy kamera pouze zachycuje okolí, dokážu mnohem lépe vstřebat to, co jsem právě viděl. O slavné herečce jsem nevěděl prakticky nic, takže nedokážu posoudit, nakolik se tenhle fikční příběh podle knihy liší od skutečnosti. Přál bych si, aby se lišil co nejvíc, nicméně se obávám, že i přes bujnou fantazii autorky tam té pravdy i tak bude až moc. Snímek nabídne hned několik silných momentů, které zřejmě z hlavy jen tak nedostanu, ať už za to může jakákoliv emoce, kterou ve mně vyvolaly – od zhnusení až po soucit. Místy mi přišlo, že je děj zbytečně zkratkovitý a mohl by klidně lépe ukázat pozadí jednotlivých událostí, které se ve filmu dějí. Sice by pak možná měl čtyři hodiny, já bych si to však s radostí pustil. 9/10 (28.09.2022)

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (04.10.2022)