Strýko Búnmí

Snová depresia zhustených džunglí, v ktorých je nahromadená najbujnejšia koncentrácia života. A prázdnoty. Strachu. A irónie nad vzniknutými asociáciami života a smrti. Je to akýsi kolotoč podstaty existencie, do ktorého sme vstúpili, odišli a nevieme, čo ďalej. Či fyzicky alebo duševne. Už od dávnych čias je západnej kultúre známe, že duchovia orientálnych končín v prevažnej miere nezvyknú "byť" krvilačnými monštrami. Skôr akýmisi rôznorodými bytosťami nazerajúcimi na svojich žijúcich súkmeňovcov, ktoré sa navyše nezmierili so svojím tragickým osudom a uisťujú sa, ako si ich blízki počínajú za cenu straty práve ich, už "neživých". Tejto tichšej atmosfére vynikajúco napomáhajú statickejšie zábery prírodného splynutia bezvýchodiskej paranoje centrálnych postáv, čím napĺňajú základný rámec pekelnosti ľudských myšlienok a pálčivo nezodpovedaných otázok, ktoré nám momentálne nedávajú vydýchnuť. Žiadna dynamizácia, tajomno-známe bytosti v neznámom šate, prosté zvuky hmyzu v noci, nadprirodzeno dotvorené ľudským údelom domýšľavosti, do ktorých nás doviedli isté okolnosti života. Tie situácie, v ktorých sú osoby vtiahnuté duchárskou mágiou, výstižne asociujú samotnú podstatu izolácie plynúcej so začiatkom straty kontaktu s realitou. Alebo nás tá realita v konečnom dôsledku prekvapuje? Ktovie, myslím, že pokiaľ nemá rodina doriešené niektoré zásadné skutočnosti, ich alegóriou fiktívneho šťastia môže byť práve ono prostredie, v ktorom sa nachádzajú a za ktorým prvým rohom číha hrozivé nebezpečenstvo. A to môže mať rôzne nástrahy. Či je to tak, či onak, ťažisko deja sa s pribúdajúcim časom rozkúskuje v nedefinovateľnú paradigmu, nastoluje skôr otázky jednotlivca a na niektoré dokonca oné prírodné živly aj zodpovedajú. Stojí to za tú cenu? Máme možnosť utiecť od samých seba, aj keď sme obkolesený neviditeľnými mrežami? A ak áno, čo znamenajú všetky tie symboly, návraty, spomienky i prosté výmysly? (18.05.2015)

Neoznačil by som sa za náročného diváka, aj keď sa tuctovosti snažím vyhýbať a filmy s umeleckým potenciálom, ak ma niečím oslovia, si pozriem rád. ,,Strýko Búnmí" by ma úplne minul ak by som na neho nezhliadol náhodou v TV upútavku, kde som zazrel ,,lesnú bytosť", z ktorej som bol úplne unesený a bola mojou vstupenkou ku sledovaniu. Maska tohoto tvora je (nielen vzhľadom na neprebádanú thajskú produkciu) rozhodne vydarenou, avšak na plátne pobudne len zopár minút, len tak sedí a je s ním pomerne nuda. Ďalším plusom je priam mystické nasnímanie džungle, ale inak mi kamera tiež prišla pomerne statická a nepríliš vynaliezavá. Najdôležitejším je však obsah a ten žiaľ išiel úplne mimo mňa. Jednoducho - nepochopil som to, ale pri celom tom prístupe som nemal ani žiadnu snahu interpretovať si to, čo sa na mňa z obrazovky suchopádne valí. Určite sa dá na film nazerať z viacerých uhľov pohľadov a tejto (naoko) náročnejšej artovej koncepcie sa v poslednej dobe vcelku u poroty v Cannes darí, čo vidím ako jediné ospravedlnenie udelenie tohoto kedysi omnoho prestížnejšieho festivalového ocenenia. Jednu hviezdu preto udelujem za zmienené klady a druhú za tú nepochopenú hlbšiu filozofickú rovinu (?), aj keď ju dávam skôr preto, aby jej samej nebolo smutno. (360. hodnotenie, 44. komentár k filmu) (19.11.2012)

A tak se princezna stala rybou. Rybou vousatou. Ambivalence pocitů je příliš různorodá od nadšeného meditativního rozjímání, zamyšlení, úsměvů, zděšených výrazů z viděného, po nudné, zdlouhavé a stereotypní pasáže. Takže film nedokážu rozumově (i pocitově) bodově ohodnotit. Takže volím obligátní zbabělou střední cestu. [Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií] (04.04.2015)

Tak jsem to konečně sehnal a konečně jsem to i viděl. A nelituju toho, ani té investice do DVD. Zprvu je nutné poznamenat, že Strýček Búnmí je dost duchovní film. Aby taky ne, když je to natočené podle knihy, kterou napsal mnich (to jméno si nepamatuji). Hlavně je to takové dost originální vyprávění o reinkarnaci a thajské mytologii. Hlavní postavu je strýček Búnmí, za kterým přijíždí jeho syn Tonga (myslím, že se tak jmenoval) a hned ten večer se začnou dít divné věci. Búnmímu, jeho druhé ženě a Tongovi se zjeví duch Búnmího bývalé manželky, která už je šest let po smrti a taky za ním přijde jeho ztracený syn, ze kterého se stal opičí duch. A takhle celé začíná tohle meditativní vyprávění o smrti a reinkarnaci, jelikož je od začátku jasné (minimálně od večeře), že Búnmí umírá. Ale upřímně, je to moc zajímavý film, ale místy je to fakt utahané. Třeba ta sekvence s princeznou se táhne, dokud nemá "sex" s tou rybou (což mám dojem, že tam je jenom proto, aby se diváci v téhle části nenudili, protože takováhle scéna - tu si bude pamatovat každý). Má to celé až snovou atmosféru, která se mi docela líbila, ale co se té příběhové části týče, možná ten děj měl být míň složitě vyprávěný. Já proti tomu nic nemám, já rád filmy, kde člověk musí zapnout mozek, aby mu děj došel, ale jak si tu čtu komentáře, někteří to vůbec nepochopili, není jich málo, a já se ani nedivím. Není to jednoduchý film, dokonce ani já si nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil závěr. Tak jako tak, Strýček Búnmí je hrozně zajímavý film a jsem rád, že jsem ho viděl a docela se mi líbil. A kdyby nebyl tak utahaný a neměl zbytečné scény (princezna je toho krásným příkladem, ale zase, všichni si ji z toho filmu budou pamatovat...), dal bych rád víc. Takhle jenom silné 3* (07.02.2019)

Čiré utrpení toto sledovat. Dvě hodiny uplynuly bez jakéhokoli smysluplného výsledku (korunu tomu nasadily ty fotky, to už jsem jen kroutila hlavou). Dlouhé záběry ano, jenže tohle je vědomé mučení ze strany režiséra. Přiznávám se, že pro mě je to film bez jakékoli hodnoty, nepochopila jsem ho a ani nemám v plánu se o to pokoušet, jen ať už z něj nemusím vidět ani vteřinu. Nepůsobilo to na mě surreálně, strašidelně ani vtipně, co to vlastně mělo být za žánr? Jedna hvězdička je pro mě, že jsem vydržela až do konce. I s několikaměsíčním odstupem mám z filmu jediný neměnný dojem - lítost, že jsem s ním ztratila dvě hodiny. Souhlas s komentářem uživatele Kordus. (08.02.2012)