Zneuctená

podla tej ukecanej buzny Wernera Fassbindera ide o jeden z najvyznamnejsich filmov vobec. No, silne pochybujem, respektive rovno znevazujem jeho slova - medzi najvyznamnejsie a najslavnejsie filmy urcite davam Yasujiro OZu- a a jeho film Tokyo Monogatari + Wellesov Obcan Kane. Takze to, co tvrdila tato ukecana bukvica mam uprimne vprdeli, teda zase pardon, to mi uslo a chcel som napisat, ze zasadne nesuhlasim, lebo mam 2. kandidatov na najvyznamnejsie filmy. 50 % (29.03.2020)

Mužská podstata špionážního dramatu je v Dishonored rozložena ženským elementem. Těmi skutečně slabými a zranitelnými (a taky dětinskými) jsou muži, nikoli Marie, sebevědomě flirtující i tváří tvář smrti. Mylně se pánové domnívají, že smyslnou ženu-vamp ovládnou, promění-li ji v objekt – s kódovým označením namísto jména. Svou ponižující roli, a s ní i všechny dehonestující převleky, Marie nepřijímá kvůli své koketné povaze, ale pro možnost infiltrovat se do světa mužů (v některých obzvlášť odvážných scénách zřejmě přímo do světa jejich erotických fantazií) a sabotovat jej zevnitř. Její ženství, podtrhované volbou kostýmů, muže ničí. Nejzranitelnější je protagonistka příznačně jako obyčejná žena ve svých civilních šatech na začátku a na konci filmu (a právě její zranitelnosti hned v prvním záběru využívá kamera, když ji neslušným detailem nohy redukuje na erotický objekt). Stejně jako jiné Sternbergovy hrdinky, i Marie se mění z oběti v lovce, jehož zbraní, díky protagonistčiným schopnostem zbraní smrtící, je tělo. Jím si podmaňuje své kořisti, které vyzývá, aby ji svlékaly nebo líbaly. A stejně jako jiné Sternbergovy hrdinky, ani Marie nemůže ve světě řízeném muži uspět. Její láska nemá proti jejich válce žádnou šanci. 75% Zajímavý komentář: Radko (10.12.2013)

Jestli se dá Dishonored i dalším spolupracím Dietrich a Sternberga něco vyčítat, tak to, že božská Marlene neslouží filmu, ale naopak film slouží jí. Vše je podřízeno tomu, abyste na ni ani po skončení závěrečného titulku nemohli zapomenout - a alespoň z mého pohledu se to daří skvěle. A závěrečná scéna je naprosto úžasná. Je jasné, o kom se mi dnes bude zdát. (27.05.2007)

Nemám nic proti. Marlene Dietrich, hrála jak hrála, tvářila se jak se tvářila, byla čím byla. Nadšený jsem z toho nebyl. Mohla být i něčím zcela jiným. Ale mory mě braly z neustálého úsměvu Victora McLaglena. Nejednou jsem si říkal - Bože, on má snad tetanus v akutní fázi, kdy už prostě nejde z tváře vyhnat tu křeč. Závěr filmu byl roztomile patetický. (06.09.2011)

Žena (a zvláště typu Marie Kolverer / Mata Hari) je ve válce něco nepatřičného (citace z filmu). Ale nejen válka je světem mužů, světem mužů je i tenhle svět. Pokud jím přestává být, nebo pokud jím již není, neznamená to, že se stává nebo stal světem žen. Stává se světem "nikoho". Stává se kostýmovou tragikomedií. Jan Werich říká, že člověk, když už jednou je, tak má být to, co je..., Marie Kolverer v tom měla krátkou (špionážní) přetržku. Možná Jan Werich nemá pravdu, možná stačí, když člověk skončí takový, jakým je. Možná je to pozdní návrat, ale... Marie Kolverer si ze všech kostýmů, které kdy nosila, aby zmátla muže a dostala z nich co potřebovala, vybrala na poslední cestu ten, který "nosila, když sloužila svým krajanům, a ne své krajině." Pozn: Marlene Dietrichová je sice značně přeceňovanou herečkou, moderní (přirozený, uvolněný) přístup ke svým rolím, ji však nelze nepřiznat. (14.07.2017)