Deník ztracené

Louise Brooks jako nevinné děvče, které po znásilnění otěhotní a musí jít do nápravného ústavu. Odtud se dostane do nevěstince a nakonec skončí shodou náhod jako bohatá žena. Jsou tu zajímavé vedlejší postavy - Fritz Rasp je zase naprosto odpudivý, a hlavně skvělé ženské postavy, které zase bojují za svou lidskou důstojnost a dokáží se o sebe postarat, zatímco muži padají z oken nebo prostě odvrátí oči, protože to není jejich problém. Přesto změna prostředí a přechody nemají správný náboj, je tu několik podivných scén, které se stanou, ale nevyužije se jejich potenciál a osud hrdinky je takový zmatený. (24.08.2023)

No, môj prvý film s Louise Brooks. Po boku Josefa Rovenského. A s mojim obľúbeným Fritzom Raspom, ktorý je opäť za gaunera, už tradične. Ale ten film, márnosť. Réžia GWP sa nezaprela. Fuu, neviem, čo povedať. Rozbili ma na maderu. Louise tobôž nepotrebuje doslov. Niet divu, NinadeL, že patríš k skalnému fangrúpu. Inak, ten ústav, jak v ňom bola najprv, to by som bral. Trochu drezúry nemôže škodiť, plus by som sa naučil systému. To už hej. (04.09.2021)

"Deník ztracené" je jako černobílý plakát s barevnými akcenty tváře Louise Brooks. Forma, bližší nové věcnosti než expresionismu, povznesla zčásti šestákový, zčásti polopaticky mravokárný obsah na úroveň umění ; některé z četných záporných postav režisér zkarikoval na samu hranici únosnosti ; závěr mě lacině, leč účinně dojal. Jen mi pořád vrtá hlavou, jak tu Rovenskému mohlo být pětatřicet.... (16.05.2016)

Fenomén Louise Brooks je až fatálně spjatý s dvojicí filmů Georga Wilhelma Pabsta, které s ním natočila při svém krátkém pobytu v Německu v letech 1928-1929. V příštím roce uhranula ještě Augusto Geninamu a zahrála si ve zvukovém filmu Prix de beauté (Miss Europe) ve Francii, jinak zůstala věrná Hollywoodu. Kouzlo slavné Lulu nebylo snadné zopakovat ve stejných intencích, proto byla pro Louise zcela záměrně zvolena postava zlomené dívky z vyšších kruhů Thymian. Díky ní pak mohla sehrát vnitřně bohatý svět své nové postavy a zároveň projít skutečnou proměnou od naivky přes padlou dívku až po ženu s nově nabitým sebevědomým. Osobně mám Deník ztracené mnohem radši, než slavnější Pandořinu skřínku snad právě pro to nezměrné utrpení v očích Louise, která zprvu nedokáže uvěřit realitě. Znovu je také možné potěšit se Sigi Arnem a ocenit velké výrazové herectví Josefa Rovenského. (28.03.2012)

Nad absurdností tohoto snímku zůstavá občas rozum stát. Snaha jak ukázat marnost a bezmocnost obyčejného člověka, mladé nevinné dívky, ale to tak nešikovně, že Vám bude osud hrdinky zcela lhostejný, ostatně jak už píše eye candy. Neucelený děj díky němuž snímek skáže z louže do bláta a zcela potápí to co mohlo na filmu zaujmout nesmyslnými dlouhými záběry skotačení a bujaré nálady. Hlavní hrdinka občas působí svým vystupováním jako kdyby zrovna spadla z Měsíce. 50%. (15.05.2010)