Mužský rod, ženský rod

Zlatý Medvěd - výběr (20.12.2005)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $200,380║Tržby Celosvetovo $-║ (22.11.2009)

Niekoľko citátov z filmu: "Páčila sa mu Catherine, ktorá bola pravdepodobne ešte stále panna, ale mala črty budúceho militanta.". "Som rada, že ma Paul miluje. Možno sa nechám od neho pretiahnuť, ale dúfam, že sa z neho nestane otrava.". „Dajte nám televízor a auto, ale zbavte nás slobody.“. „Tento film by sa mohol volať Deti Marxa a Coca-Coly. Pochop čo chceš.“. A teraz je dôležité vedieť, že všetko, čo je povedané pred "ale" je zbytočné. Takže: Militantné radikálky, dúfajúce, že ich partner nebude do budúcna nudná otrava, by sa radi zbavili slobody. V skutočnosti sú však tieto krásky deťmi Coca-Coly. Marxa môžu vyhodiť z okna. A jeho dieťaťa sa zbaviť tyčou zo záclony. Pochopené podľa návodu. Ako som chcel. P. S. No a Bardotka! samozrejme, Bardotka: Masculina, ako to len ide. (17.05.2021)

Kritici radi priraďujú mnohým filmom prídomok bezdejový, ale asi iba vtedy, ak nevideli ešte Mužský rod, ženský rod. Godard a Truffaut mali natoľko rozdielny štýl, že je vôbec prekvapivé, že sa podarilo zostaviť charakteristiku novej vlny. Zjednodušene by sa dalo povedať, že o francúzsku novú vlnu sa jedná vtedy, ak je prítomná postava hraná Jeanom Pierrom Leaudom a tá chce trtkať. Ale vážne. Godardov súputník je skôr Rainer Werner Fassbinder, najmä vďaka množstvu rýchlo spíchnutých filmov. U nemeckého génia prekvapí ucelenosť jeho takto natočených filmov, u experimentátora Godarda ich naliehavosť a anarchia. Mužský rod, ženský rod je čistá anarchia, je to akási hraná anketa v uliciach Paríža. Ale nie ankiet zasadených do deja, ale proste hraný film ako anketa, ako výpoveď o svojej dobe a ľuďoch ju tvoriacu. (17.12.2015)

Pro mě zatím nejlepší, protože nejzábavnější Godard. Není tak formálně roztříštěný, působí soudržněji, ale přesto je neustále zajímavý, co se týče filmařských technik. Skvělý Léaud (a zejména jeho originální "nahazování" cigarety do úst), zajímavá "nová neznámá tvář" Chantal Goya a výborné absurdní scénky (přesto se tentokrát Godard drží poměrně v rámci realističnosti, což je pro mne další plus). Zaujme také umné propojení politiky a běžného života. Směrem ke konci Masculin, féminin malinko upadá, ale na pětku to v porovnání s dalšími režisérovými filmy vyjde. (13.02.2013)

Opět se nám dostává zkoumání vlivu všeprostupující ideologie nastupujícího konzumu 60. let na chování postav - mladého levičáka Léauda (dítě Marxe?) a mladičké, ale již v showbusinessu prorážející Chantal Goya (dítě Coca-Coly?). Sledování jejich sbližování a následného vzdalování (skvělá scéna hradby mezi Marxem a Colou, hradbou mezi ideálním produktem a realitou najdeme ke konci filmu při nahrávání desky v hudebním studiu), umožněné dobou; reflexe (a zvnitřnění?) probíhajících společenských procesů (vedoucí k jeho konci) u Léaudovy postavy, podané s typicky godarovským finesami - zejména sociologickým laděním v dlouhých záběrech dialogů jednotlivých figur (čímž předjímá své budoucí filmy, zejm. 2 ou 3 choses), samozřejmě osobitým střihem, nečekané "vpády" hudby atp., vše v přístupné a scelené narativní formě (čímž připomíná zase své předchozí filmy). (26.10.2013)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (14.02.2009)

O čom to bolo? O ničom! Formálna stránka nieje na zahodenie, ale to trápne, rozhodne nie umelecké dialogové prestrelky diváka doslova ubíjajú. Nie som nenáročný divák, ale ani náročný. Tie francúzske snímky novej, alebo akej vlny sú proste psychický blázinec. (15.05.2018)

Vlastně mám rád konverzační filmy a tenhle měl o čem povídat, skvěle pojednává o době a o tom, jaké bylo smýšlení mladých, ale nic to nemění na tom, že mě Godard nedokázal až tak oslovit. Přesto ukazuje, že jsou možnosti filmu skutečně široké, záleží jen na tvůrci, jak celé natáčení pojme. Tohle je velmi osobní. (06.11.2014)

Na Godardovy filmy se dívám rád (hodně jich mám za sebou a hodně ještě před sebou), přestože s pokročilým věkem, je to stále obtížnější (místo večerního filmového klubu VEFIK budu pro Godarda muset zařadit ranní RAFIK), a to bez ohledu, zda je Godard natočil v mládí či stáří. "Masculin, féminin" je filem z převečera roku 68. Tak nějak to vypadalo asi na celém světě, nevyhnulo se tomu ani maloměsto, ve kterém jsem tehdy bydlel. Nejen ženský a mužský rod byl tehdy více "homogenní" než dnes, ale patřily do něj, do nich, i politické, sociální a existenciální otázky, které se dnes běžně nereflektují. Takhle nějak vypadal svět, než ho pohltil svět zážitků. (10.02.2023)

Rezisera Jean Luc Godarda povazujem dost za artoveho ufona, ale zase u mna ma lepsie meno ako enfant terrible francuzskeho filmu menom Leos Carrax. Tam uz ide o rezisersku lamu. Tuna ide o Pariz 60. rokov s celou jeho atmosferou, mladi ludia su konfrontovani s problemami doby ako Vojna vo Vietname a rasizmus. Filmu vladnu najme vyborne herecke vykony, ktore zabezpecil vyborny Jean--Pierre Leaud /roku 1973 natocil kultovu La Nuit Americaine/, Brigitte Bardot a sympaticka Marlene Jobert /Posledni Adresa s Vino Lenturom/. Maloco stratil na lesku tento francuzsky film aj po takmer 50 rokoch od natocenia. 89 % (10.03.2015)

Godard je skoro za všech okolností velmi inspirativní, ať už objevuje slepé uličky, nebo nové vyjadřovací prostředky... nezajímavý je jen tehdy, když se snaží dělat do politiky...zde mu to občas taky trochu ujede (ačkoli chápu proč to dělal a o co mu šlo) a právě to činí jeho film na několika místech "ne-tak-nadčasový" jako je jeho zbytek... Vyjadřovat se k současnosti bylo nejspíš Godardovo motto, a o to úctyhodnější je, že mnohdy se mu (především v jeho starších filmech) daří vyjadřovat se i k dnešní současnosti... (27.12.2007)

Jeden z duvodu, proc obdivuju Godarda. (05.06.2017)

Po delší době jsem se vrátil ke Godardovi a tentokrát mě to nebavilo a dokoukával jsem to na silu. Občas vytýkanou bezdějovost bych odpustil, to jsem čekal. Různé hrátky s kamerou, podivně sekaný obraz i zvuk jsem čekal taky. Nejvíc mě ale vytáčely postavy. Mladé holky, které neví, co chtějí a kluci, kteří naopak chtějí jen to jedno. Nějak se jim to nedostává, jsou z toho nervózní a mají praštěné řeči… tu o sexu, tu o politice, občas si zafilozofují. Přišlo mi to jak naše dávné debaty na střední po pár pivech. To jsme taky byli středem světa a věděli jsme všechno. Akorát nás u toho naštěstí nikdo netočil. Nakonec jsem to dokonce vydržel (jedna hvězda) a u pár vět jsem se pousmál (druhá menší hvězda). Na doporučení to ovšem není, a kdyby to nebyl Godard, hodnotilo by to ještě méně lidí než aktuálních 354. Raději si od něj dejte jiné filmy. (10.09.2021)

"I'm glad Paul's in love with me. I might let him screw me."  Dráma, ktorá formou sociologického prieskumu podáva obraz mladej generácie danej doby, jej ideály a sklamané nádeje, jej zmýšľanie ("There are things that interest me." "Such as?" "Nothing comes to mind, but lots of things."). Toto absurdno-realistické dielo (viem, to spojenie je absurdné) je bezdejové, resp. dej by sa dal opísať pár slovami (partnerský trojuholník sa zmení na štvoruholník, aby sa na konci zboril). Vizuálna stránka filmu je veľmi pekná, čomu napomáha aj množstvo pôvabných dievčat. Páčili sa mi aj odkazy na filmové umenie a rolu filmu v spoločnosti.   "It wasn't the movie of our dreams. It wasn't the total film we carried inside ourselves. That film we would have liked to make, or more secretly, no doubt, the film we wanted to live." (31.05.2022)

(1001)  Bože ten Goddard je nudný...ako sa viac ako polovica jeho filmov dostalo do 1001 ostane pre mňa záhadou. Nie bohužiaľ znesiem hocičo ale tá francúzska vlna ide mimo mňa (23.07.2022)

Intelektuálně servírovaný salónní komunismus prošpikovaný konverzačním vztahovým dramatem. Ještě, že má Godard herce, kteří uhrají každý jeho úletový nápad. (08.04.2014)

Do značnej miery kvalitatívne nadhodnotený počin režiséra Jeana-Luca Godarda z polovice šesťdesiatych rokov 20. storočia je zachytením života a doby časti súdobej francúzskej mládeže. Rovnako tak ide o silno ľavicovo orientované dielo, ktoré si naprieč celou svojou minutážou veľmi rado rypne do kapitalistických myšlienok, postojov a spôsobu života. Červeň z čiernobielych záberov jasne žiari v nejednej scéne. A hoci je ako jej protiklad zobrazená aj "druhá strana barikády", často slúži iba na to, aby bola znázornená ako zlá a akokoľvek neprijateľná. V popredí toho všetkého divák sleduje postavy mladých protagonistov, indoktrinovaných jednými alebo druhými ideami, ktorí sa medzi sebou snažia budovať funkčné vzťahy, ale nedarí sa im to, pretože sa názorovo rozchádzajú nielen vo svojich politických presvedčeniach. Príbeh ako celok ponúka neurčité smerovanie a prílišné prikláňanie sa na ľavú stranu. Herecky nevýrazné, miestami však v istých smeroch takmer až otravné. Jean-Pierre Léaud pôsobí v celom filme neskutočne arogantným dojmom, Michel Debord nemá tvár ani pre rádio a divák by mu najradšej "strelil" facku, ženské obsadenie nevýrazné. Masculin, féminin takisto ubíja často dlhými statickými zábermi a vyčerpávajúcimi dialógmi. Čo chce vlastne táto snímka povedať? To je ťažké presne určiť. Jedno je však isté. Každý centimeter filmu, na ktorom je zaznamenaná, je nasiaknutý prežitými socialistickými myšlienkami. Malým plusom celého filmu je výprava so zábermi, ktoré zavedú diváka do parížskych ulíc roku 1965. (01.04.2022)

Velmi zábavný ranný Godard s několika vybroušenými scénami. Muži zde sice zastupují přemýšlivé děti Marxe a ženy povrchní děti Coca-Coly. Ale počínání chlapců je natolik pošetilé a zábavné a tolik připomínající současné snahy liberální levice, že to snad nelze brát nijak mysogynně. (24.03.2021)

Studie mravů mladých lidí v 60. letech na pozadí volební kampaně. Pozornost je především věnována životu milostného páru v moderním chaotickém světě v konfrontaci se sexualitou, jenž se společně prolíná s tématy jako je násilí, válka, vražda, sebevražda, politická angažovanost a pocity jistoty, které společnost vyhledává. Evokace přítomné propasti, jenž odděluje současnou realitu společnosti od vytouženého sociálního obrazu, se kterým je konfrontována, a která vytváří pocit nejistoty a rozporu vůči budoucnosti. Pocit, že se jednotlivec musí stále více stahovat od společnosti směrem k vlastí osobní sféře je znatelný. Godard opakovaně moralizuje, tentokrát citlivým a nedramatickým způsobem, přesto velmi chladně. (21.12.2021)