Zvonění ledu

Obával jsem se, aby tu Blier nebyl až moc senilní a za zenitem, jelikož skoro všechny režiséry po čase potká fáze, ve které už vše řekli a své nápady vyčerpali, ale stále chtějí točit a tak jejich filmy vzniklé později za moc nestojí, jelikož už je na nich tohle všechno dost vidět. Tady jsem byl ale mile překvapen tím, že u Bliera to možná neplatí, jelikož mi tenhle filmu přišel správně absurdní jako některá jeho starší díla a rozhodně mě i oslovil víc, než přeceňovaní Buzíci. A bylo by to ještě mnohem lepší, kdyby si Blier odpustil svoji zálibu v úchylkách a sexuálních scénách (a popravdě mě začíná děsit, že má tak v oblibě scény, ve kterých má sex někdo, komu není ještě ani 18, s někým, kdo je výrazně starší) a kdyby vše dotáhl do lepšího a zajímavějšího závěru. Tak jako tak to ale má dost zajímavý absurdní námět, se kterým Blier naštěstí stále pracovat umí a dokázal u něj rozvést spoustu vtipných a nápaditých scén, takže jsem se u toho většinu času dobře bavil a rychle mi to utíkalo. A i ten Dujardin se sem překvapivě skvěle hodil. Za mě tedy spokojenost, i přes to, že jsem to viděl v českém dabingu. Slabé 4* (05.12.2022)

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal. (13.11.2017)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%] (02.07.2022)