Mad Max: Zbesilá cesta

Bude to znít jako stařecké mrmlání, ale takovéhle filmy se prostě dneska už netočí, a právě v tom lze hledat klíč k zaslouženému unisono nadšení, které "Fury Road" provází. Nový "Šílený Max" představuje se zázemím dnešních technologií realizovaný film z dávno minulé éry - stylem vyznívá jako esence osmdesátkových australských brakovek rozprostřená do podoby epické fresky po vzoru vrcholu éry autorského Hollywoodu sedmdesátých let. "Fury Road" prostě je Millerova "Apocalypse Now" či "Heaven's Gate". V propagační kampani neustále zdůrazňované přízvisko "vizionářský režisér" tentokrát nebylo planou floskulí, ale adekvátním konstatováním, a to ve všech významech slova. Miller se ukazuje nejen jako tvůrce s do detailů promyšlenou vizí, ze které spřádá portrét osobitého a do nejmenších detailů promyšleného postapokalyptického světa, ale současně jako tvůrce zcela propadlý své blouznivé vizi, jejíž záře je současně pohlcující i fascinující. Proto také ačkoli je "Fury Road" stejnou mírou variací původní trilogie i jejím pokračováním, zůstává bytostně osobitá a solitérní. A tak ačkoli fanoušci budou identifikovat různé podobné prvky mezi trilogií a novinkou, film se nikdy nevydá cestou moru současné popkultury, quotespottingu. Není tu žádná recyklace, žádné pomrkávání na fanoušky, žádné odkazy k jiným filmům a popkultuře, ba dokonce ani žádné franšízové elementy. "Fury Road" není exkluzivní a elitářská jako soudobé blockbustery, které podkuřováním různým diváckým segmentům vytvářejí enklávy pravověrných. Miller do naondulovaných a přesofistikovaných vod soudobého mainstreamu vypustil svou běsnící bestii, která si s hřmotem pekelného stroje razí cestu přes všechny poučky o návycích cílových publik, komerční trendy, producentský kalkul a vůbec se neohlíží na to, jak vypadá soudobý blockbuster a co v něm údajně funguje a proč. Film stejně jako jeho svět je současně rozklížený, vyšinutý a přesto zcela koherentní a funkční. Archetypální tříaktový koncept vyprávění je zde převálcován jednou permanentní konfrontací a non stop vypětím (až pak první záběr, kde postavy nejsou v pohybu, či bezprostředním ohrožení a jen spolu mluví, působí jak z jiného světa). Z útrob zdegenerovaného macho žánru akčního filmu vyrůstá matriarchátní podobenství, kde mužské figury překvapivě stojí ve vedlejší roli. A to vše je zasazené do pulzujícího světa, který nenahlížíme zvenku, ale jsme do něj vrženi a mimoděk, doslova na okraji zorného pole zatímco nás postavy ve frenetickém tempu nesou dále, nahlížíme jeho praktické fungování, ale především jeho komplexní mystiku, která vzešla ze všudypřítomného šílenství a bolesti. Miller v jednom rozhovoru uvedl, že měl rád onen pocit, kdy jako malý vyšel z kina a připadal si, že vylezl z horské dráhy a že se na ni chce hned vrátit. Zatímco sezónní blockbustery posledních let se přes diváky jen přehnaly, ale záhy z nich zůstala jen matná vzpomínka na horizontu, "Fury Road" diváky v plné rychlosti nabere a stejně jako hlavního hrdinu je paralyzované a vystrčené před kapotu prožene vřavou vize svého tvůrce. Jestliže postapokalypsa dříve vháněla novu krev do žil archetypálním hrdinským příběhům a pachuť dávno minulé a časem odváté éry westernů či rytířských příběhů nahrazovala opojným příslibem, že právě v budoucnosti s pádem civilizace znovu přijde doba hrdinů (podrobněji zde), pak "Fury Road" ve zkáze světa stejným způsobem znovunastoluje platnost mytologického eposu. Ačkoli zdejší vyprávění vykazuje styčné body s Iliadou a Odysseou, současně svou matriarchální rovinou odkazuje ještě k dávnějším tradicím. Ačkoli pak evidentně podrývá machismus a patriarchát, současně při tom v souladu s řečenou revitalizací archetypů přináší oslavu hrdinství a mužnosti. Jejich zdejší podoba ovšem není toliko klasická, nýbrž stejnou mírou mýticky absolutní ale i postfeministicky komplexní. Když utichne ryk motorů a rozplyne se kouř z výbuchů, ukáže se tragičnost i paradoxnost heroismu nejen Maxe, ale především druhého hlavního hrdiny, jenž se poblázněn mýtem patriarchátu hnal jako běsný vlčák války vstříc branám Valhaly, ale opravdového hrdinství dosáhl až když se oprostil od otcovské figury a přijal role pomocníka a ochránce po boku matek. Neméně komplexně „Fury Road“ pojímá i ženy, které zde po vzoru legendárních matriarchátních společenstev zosobňují nejen život a plodivou či regenerativní sílu, ale také vystupují jako bojovnice. Při tom ale nejsou omezené na jednorozměrný ideál drsňáckých bohyň války. Stejně jako mužské postavy mají každá svůj vlastní příběh a motivace, jež jsou v náznacích patrné z vyprávění, a právě ty podmiňují jejich hrdinství, které je díky své uvěřitelnosti a motivovanosti o to působivější. --- k dalším aspektům filmu viz recenzi pro Cinepur (16.05.2015) (menej) (viac)

Muži v řetězech. Tak zábavné, jak jen film o bandě psychopatů, kteří se nahánějí pouští, může být. V největší zradě Šíleného Maxe zároveň spočívá jeho hlavní síla. Titulní hrdina je přinejmenším polovinu filmu zpacifikovanou a zpasivněnou vedlejší postavou, která příběh sice svými slovy uvede, ale rozhodně neovlivňuje jeho směr (oproti dvojce není rozsah vyprávění zdaleka tak úzce vázán na Maxe - o jedné z jeho akcí jsme naopak „drze" zpraveni jen velkým výbuchem kdesi v dáli). Za volantem sedí, v doslovném i přeneseném významu, ženy. Krásné, spoře oděné (jako většina postav, takže bych film neosočoval z dvojího standardu), ale nemilosrdné, jde-li o muže, kteří jsou automaticky – a z větší části oprávněně – vnímáni jako hrozba. Výjimku nepředstavuje Max, který by ani nemusel mít na tváři masku a na rukou řetězy, aby byl jej někdo zaměnil za zvíře ovládané pudy. Zatímco jeho cíl shrnuje od začátku do konce jedno slovo („přežít“) a Miller zapojuje maximum stylistických prostředků, abychom jeho přežívání prožívali na vlastní kůži („úlevné" utnutí hudby). Motivace divoženek mají oproti tomu větší hloubku a vybízejí k mnoha otázkám, jež si u akčních blockbusterů zpravidla nekladete. ___ Všichni muži ve filmu jsou do jisté míry posedlí fyzickou sílou, destrukcí a dominancí. Dominancí nad ženami i nad svými stroji, které je očividně dostávají do rauše stejně účinně jako čerstvá krev. Zbožštění a fetišizace výkonných vysokooktanových mašin, s nimiž by jejich řidiči nejraději splynuli (přestříkání úst sprejem na disky kol) jsou místy tlačeny za hranu té nejujetější komiksové stylizace (stejně jako jména postav, mezi nimiž chyběli už jen Poblijus Tupus a Pyjus Čůrus), která se trochu rozchází s realistickým základem zobrazovaného světa a syrovou brutalitou násilí. Film je někdy trochu víc a jindy trochu míň přepálenou operou na čtyřech kolech, s masivními explozemi a souboji s motorovými pilami namísto árií. Stejně jako byly operami svého druhu Leoneho spaghetti westerny. Srovnatelně intenzivní dojem nepřerušované akce, která vám dává čas sotva na vydechnutí, jsem měl posledně u jihokorejského pseudo-spaghetti westernu Hodný, zlý a divný (Šílený Max by pro své tempo a šílené nápady zasloužil podtitul Hodně zlý a divný). ___ Ženy na druhé straně v návaznosti na myšlenky ekofeminismu zosobňují péči, tvoření a snahu obnovit vazbu člověka k přírodě (v jednom z kritických okamžiků jim životy zachrání strom). Nechtějí měnit pravidla stávajícího světa, ale vybudovat (nebo možná lépe „nechat vzklíčit“) svět nový, založený namísto válčení, kontroly a kořistění na ochraně, spolupráci a starostlivosti. Jejich největším bohatstvím nejsou zbraně ani benzin, ale semena rostlin. Film není v hájení alternativního životního principu militantně radikální – namísto úplné odluky od mužů navrhuje jako řešení částečnou syntézu –, ale stejně to chtělo pořádnou kuráž, udělat z návratu velkého akčního hrdiny pekelně divokou feministickou jízdu. (Nebýt obraz nemile tmavý, o 3D bych vyjma jednoho záběru ani nevěděl.) Apendix: Věřím, že analytičtější text o střihu dokonale rytmizovaných akčních scén a využívání postav jako orientátorů, díky nimž je akční běsnění navzdory skokům přes osu stále bezproblémově přehledné, sepíše někdo povolanější. Rozšířená verze komentáře zde. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, JFL, Madsbender, ORIN, Arbiter, Havenohome, ScarPoul, rikitiki, Triple H (14.05.2015) (menej) (viac)