Klub bitkárov

Když se ve filmu sejde můj nejoblíbenější režisér s mými nejoblíbenějšími herci, tak to snad ani nemůže dopadnout špatně. Když si navíc začnou utahovat z konzumní společnosti, tak jsem na vrcholu blaha. Kdo by se taky nepobavil na úkor lidí, kteří rezignovali a žijí podle šablony. Klub rváčů je prostě taková pecka, že se ihned pasoval do role mé absolutní jedničky. Jak bývá u Finchera zvykem, tak nechybí prvotřídní gradace děje s náběhem na závěrečné vyražení dechu. Filmová verze Klubu rváčů dokonce překonala už tak skvělou knihu. (06.01.2010)

Naprosto odzbrojující příběh, začínající jako malá revolta osobnosti, jež nemůže usnout a končící jako revolta celé společnosti, která se potřebuje probudit. Ba co příběh, tohle není jen cool blbinka, tohle je vizitka postpoderní generace, tenhle film nás svým způsobem definuje, tohle dílo můžeme zvednout nad hlavy a pak si s ním navzájem vymlátit zuby. Klub rváčů zvedne ze židle nejen inspirativním dějem, ale i dokonalou filmařskou prací. Genialita! 10/10 (07.12.2007)

Jeden z nejchytřejších hollywoodských filmů 90. let, způsob podání přiběhu očima rozdvojené schizofrenní osoby se mi jeví jako velmi originální prostředek, který přímo přebírá funkci narace a záměrně tak mate diváka (nespolehlivý vypravěč). Film poté ještě osciluje na několika dalších rovinách, tu nejnápadnější vidím v promyšlené strategii Fight Club představit jako něco mezi hollywoodským trhákem (herecké obsazení) a tak trochu nezávislou brakovou postmoderní hříčkou. Předlohu jsem nečetl, takže nevím, jak přesně Palahniuk knihu konstruoval a to se mi knižní vydání již nějaký ten pátek válí doma na poličce. (10.05.2007)

Mladí je zmatek, zmatek je chaos a chaos je anarchie.. Vzhledem k pointě je první sledování zjednodušeně řečeno nanečisto, ale u mě bohužel po čase nezafungovalo ani to druhé. Nemám Fincherův Fight Club rád ne za to jaký je, ale za to, jak působí. Depresivní filtry, nápaditá režie, skvělý Norton, místy nechutné, jak zbytky po liposukci v igelitovém pytli. To beru. Ale ta neuvěřitelně namistrovaně a pokrytecky podaná myšlenka příběhu to postavila na úroveň "buržoazního kryptofašistického škváru" a udělala z Palahniukova příběhu o překročení pravidel novodobý symbol pozérství. Brzy na viděnou v IKEI v oddělení nočních stolků.. (01.09.2008)

Interpretačně nejbohatší film, který znám. Kritika konzumu, satira na ultrapravicové a anarchistické spolky zároveň, či jen provokativní thriller o potřebě násilí? Možná všechno v jednom. Každopádně to chce mít pořádný kus génia v hlavě, aby to i přes tu svou vyblýskanou fasádu nepůsobilo podobně jako mladá rozhněvaná generace, která chce spasit svět s dlažební kostkou v ruce, ale spíše jako vážný antický filozof, který to má všechno do posledního detailu promyšlené. Ve dvaceti zlomový životní film, o dekádu později (už "jen") fantastická filmařská jízda bez kompromisů, která reflektuje finále devadesátek jako máloco. (21.11.2008)