Anonymní zabijáci (S02E01)

Klady, o nichž píšu u předešlých dílů, trvají. Všechno dobré je pořád dobré i ještě lepší, jak se to v čase prohlubuje a tříbí. Bohužel se po dotaženém posledním dílu 1. série zase vrátily drobné konstrukční nedůslednosti, a ve větší míře. Kazí to dojem. Když otřesený Wallander říká, že si nemyslel, že by dokázal doopravdy někoho zastřelit – nejde si přece nevzpomenout, že hned v předešlém dílu nezabil toho chlapa, co držel zbraň u hlavy jeho dcery, jen proto, že mu selhala pistole – vystřelil na něj dvakrát zblízka s úmyslem provrtat mu hlavu kulkou a toho zločince za něj o setinu vteřiny sejmul jeho kolega. Není možné, aby Wallander od té doby nevěděl, že schopný zabít je. Prožil si to. Nebo celá ta sledovačka Bergmana, jeho domu – když vám dnem a nocí stojí na dohled u domu v jinak prázdných polích auto a všude vás pronásleduje na dva metry, toho si nejde nevšimnout. Člověk si půl dílu myslí, že je to záměr, aby o nich věděl, a kalkuluje s tím. To je nejapné. Právě tak vyznívá velice strojeně, když je najednou Kurtova policejní šéfka pořád mechanicky proti všemu, co Kurt zamýšlí, ne dosti podloženě zpochybňuje jeho rozhodnutí a suspenduje ho ve chvíli, kdy se ukáže, že měl do té chvíle ve všech podezřeních pravdu (vynášení informací, podezření na Bergmana atd.)... A pak je tu ten hloupý, nikým nezmíněný fakt, že v angličtině zní slova foreigner – farmer – former skoro stejně, zvlášť když umírající člověk mizerně vyslovuje – všechna tři slova (farmář – cizinec – dřívější) mohou být v případu klíčová, ale tuhle okolnost nikdo nevysloví a všecko se rovnou uměle točí kolem slova cizinec, jako by Wallander opravdu neměl tak zjevné právo na pochybnost. Jenže tak to prostě není a hlavní zápletka (Wallanderova krize „objektivity“), byť jinak geniálně vymyšlená, se tu hrotí zbytečně nepřirozeně. Šlo to vyargumentovat lépe. Na tyhle věci v rozporu s intuicí a jemnou logikou jsem alergická a tady mě to dost mrzí, zbytečně to lehce zfušované podloží ubírá filmu na emoční působivosti, která by jinak byla přesně tak věrohodná a zdrcující, jaká by chtěla být. Závěr je ovšem zase dechberoucí a navazuje na ty minulé posunem: vědomí smrtelnosti už tu Wallandera nepronásleduje zezadu, chňapáním po zátylku, ale zamíří na něj přímo a on se mu postaví, jde kameře vstříc, staví se ústí hlavně se vší vůlí, protože ví, že pokud se ten strach nepokusí zlomit, zarazit a přemoct, aby přestal plodit zlo na obou stranách, tak stejně nemá smysl, aby až tu chvíli mine, neužitečně živořil dál, ať už jako policajt, otec, syn nebo spoluobčan. A je to ještě lepší, po klimaxu následuje o to hlubší osobní antiklimax, když pochopí, že to pořád ještě není dost, aby stačil na vlastní život. A zas se rozlije bezradnost. Už jen kvůli těm silným koncům se podívám i na druhý díl v druhé řadě a budu si dál přát, aby se tvůrci zase úplně ukáznili při konstrukci vyprávění a nezbytnosti jeho vnitřního vývoje, jak by bylo potřeba, aby to nerušilo tu křehkou krásu přirozeného života i zoufalý strach o ni tváří v tvář zlu, jež usilují zachytit. (23.06.2017) (menej) (viac)