Na východě ďábel, na západě jed

Vizuálně úchvatná ale neúnosně utahaná podívaná, kde se více filozofuje a kecá místo toho aby se něco dělo. Celý příběh někdo něco vypráví a po chvíli jsem se ztrácel v tom, kdo je čí sestra a kdo bratr a vůbec kdo je kdo, čemuž pomáhá fakt, že si byli všichni herci strašně podobní. I když by to podle obalu mohlo vypadat, že se jedná o snímek podobného řezení jako byl "Hrdina" nebo "Tygr a drak" ale nenechte se zmást. Bitky jsou tu cca dvě a pokud během nich mrkenete mohly byste o ně přijít, čímž naznačuju, že jsou krátké a ještě nepřehledné. Jediná světlá stránka filmu je jeho opravdu podmanivá audiovizuální stránka, která už v dnešní době ničím nepřekvapí ale pořád je se na co koukat. Přesto nevím co tím chtěl básník říci. (04.04.2009)

Na východě ďábel, na západě jed je velmi zvláštní a těžko vstřebatelný film. V první řadě by bylo třeba říct, že se sice na první pohled film tváří jako šermířský s bitkami ve stylu Hrdiny, ale šermířské souboje jsou to poslední o čem film je a co divák ve filmu uvidí. Příběh tohoto filmu se týká především milostných vztahů mezi několika lidmi, jejichž osudy se protínají v domku za vesničkou na kraji pouště, ve které bydlí pan Feng, "muž který řeší problémy". Skrze Fenga se divák může seznámit s příběhy lidí, jejichž milostné vztahy se nevyvíjely zrovna ideálně, včetně samotného Fenga, problémem ale může být, že vyprávění je pojato významově i časově nelineárním způsobem a vyžaduje velkou pozornost diváka, aby pochopil o co vůbec jde. Dialogy postav jsou také do určité míry symbolické a některé dostávají nový smysl až v pozdějším ději filmu, na druhou stranu i ve své složitosti obsahují spoustu pravd o životě a jejich zapojení do příběhu je velmi trefné a to nejen kvůli výborně vybraným hercům a jejich melancholickým postavám a osudům. Čím ale film přímo exceluje je jeho obraz a kamera. První na řadě jsou obrazy krajiny, které nejsou pojaté jako široká panoramata, ale působí naopak velmi intimně i ve chvílích kdy je vidět něco tak obrovského jako poušť a do toho je všechno navíc zobrazené v úžasných barvách a světle. Velmi výrazná je obrazová podoba i těch nejprostějších interiérových scén s pěkně kontrastními stíny a světlem a úhly kamer, které vytváří působivé obrazy. Režisér nakonec pak tahá ještě perličky typu šermířka u jezera a nebo rozkvetlá broskvoň, kdy by se to dalo rovnou zarámovat. Film o šermířích by ale nebyl tak úplně film o šermířích kdyby se nešermovalo aspoň jednou, ale v tomhle film ztrácí asi nejvíc, protože jediná opravdu dobrá šermířská scéna je ta s pomalu slepnoucím šermířem, kterého hraje Tony Leung Chiu Wai, a všechny ostatní jsou zkratkovité a vizuálně velmi odfláknuté oproti zbytku filmu. Ta část se slepým šermířem navíc nejlíp odsýpá a je pojata mnohem tradičnějším lineárním vyprávěním než zbytek filmu a vyzní silně a svižně. Zbývající příběhy jsou totiž hrozně propletené mezi sebou a to už se mi tu rozebírat nechce :). Značná komplikovanost a pojetí děje z filmu dělá něco u čeho by se někteří mohli vážně nudit a ono to opravdu bylo hodně pomalé i pro mě a to jsem se u toho nenudila, ale nakonec musím dát čtyřku, protože na to jak je to starý film (ikdyž tohle byla teda ta obnovená verze) tak některé obrazy, které nabízí, byly úplně úžasné. (08.12.2010)

Přistoupíte-li k filmu jako k básni, ušetříte si řadu nepříjemností. ____ Několik slov úvodem: První, základní narativní formou je odpradávna příběh směřující k určitému cíli; akce a dobrodružství, kde máte osvobodit princeznu a zabít nepřítele. Celá akce směřuje k tomuto cíli. Druhý typ nesměřuje k cíli, postavy se zde snaží vyhnout určitému osudu, který je ohrožuje. To platí pro melodramata a horory. Mezi těmito dvěma modely lze identifikovat další, „drama“, kde nejsou ani silné cíle, ani vnější nutnosti, lidé zde například odhalují nějaké problémy ve svém životě, mění se jejich morální priority. Drama je tedy zaměřeno na proměnu myšlení, priorit, mého já, zatímco akční příběhy, ale i melodramata jsou o proměně světa. Výjimečnost Ashes of Time Redux spočívá v důkladný syntéze všech tří forem: postavy směřují k určitému cíli (film jim i přes rozvolněnost staví v cestě za dramatickou potřebou četné překážky), stejně tak se osudu vyhýbají (potulný wuxia šermíř je z podstaty člověk svobodný a nezávislý – stejně jako je autonomní Hong Kong –, nadto touží někteří bojovníci ztratit paměť přes zázračné víno – a zapomenout tak na britskou koloniální vládu, aby se lépe adaptovali na vzrůstající vliv Číny – a vůbec tuze dlouze rozjímají) a vposledku drama zahrnuje silné charaktery – nikoliv však hrdiny, spíše obyčejné lidi, jež do hrdinů teprve dorůstají – a jim odpovídající adekvátní pohnutky („The flag is still. The wind is calm. It’s the heart of man that is in turmoil“). ____ Kdybychom se pokusili shrnout vypravěčské kontury zprostředkovávající děj a naraci filmu, mohli bychom říci, že je omezená (jelikož se postavy v průběhu děje sjednocují a rozdvojí, není možné líčit události vševědoucně), vyprázdněná (film využívá četné elipsy a neposkytuje divákům dostatek vodítek, aby si sestavili příběh – osobně jsem sáhl po presskitu, abych si vše ujasnil) a parametrická (styl si vytváří svoji vlastní temporální logiku a dominuje nad vyprávěním; žánrově to zakategorizujme jako starověký hrdinský veršovaný epos). (09.03.2009)

Vydala jsem se na zahájení 4. ročníku Filmasia. Tak střasně jsem se těšila, 3 lidé a všichni dali plná hodnocení, no to prostě nemůže být špatné. Opravdu nerada musím konstatovat, že moje hodnocení je o 2 třídy níž. Krásný černý hřebec, jezdec cválající po zlatavém písku (tak krásný jako zde jsem nikde jinde neviděla), rozčísnutá voda mečem - špičkové, ovšem to bylo skoro vše. Sympatičtí herci, filosofické myšlenky a zcela netradičně nasnímané souboje už můj celkový dojem nevylepšili. Za pár týdnů se moje vzpomínky na film vytratily, jako kdybych vypila ono víno zapomnění... Wong vylepšil obraz, přidal novou hudbu a ubral 7 minut z původního filmu a je to za 65 %. :( A musím souhlasit s Venus, dějová linie byl opravdu oříšek, co oříšek - přímo vořech! (04.12.2008)

Tvl, jak já jsem jen trpěl! Po několika letech, jsem znovu zkusil tenhle kousek, jestli už pro mě dozrál, nebo jestli jsem dozrál já pro něj. A můžu říct, že jsem trpěl o něco víc než poprvé. K pochopení proč tomu tak je, mi pomohlo úvodní slovo Jiřího Flígla před promítáním v Brně. Wuxia jako žánr je totiž o svobodě, pohybu, hrdinství, cti a hodnotách. Ashes of Time je o nehybných lidech, kteří nejsou schopni změny nebo jakéhokoliv pohybu vpřed. A celý film se nimrají v tom, jak všechno strašně posrali. Člověk se vyloženě těší, až spadne list ze stromu, aby se aspoň něco dělo. Navíc se to téměř celé odehrává v nekonečné, nehostinné poušti, takže ani ten list nehrozí. :-) Ze stejného důvodu jsem trpěl u Stvořeni pro lásku (zase ten Kar-Wai Wong!) a Skafandr a motýl. Taky filmy o nehybnosti. (07.11.2017)