Obsahy(1)
Film režiséra Tomáše Škrdlanta pojímá VODU nejen jako "základní a životně důležitou složku našeho prostředí", ale jako ŽIVEL - jako archetypální metaforu všech plynoucích procesů: myšlení, času, života. Všechny živly jsou archetypy - něco, co se člověk současné civilizace snaží vymýtit ze svého vědomí, avšak nemůže zabránit tomu, aby mytické myšlení dál pracovalo v našem nevědomí. Všimněme si, jak hluboce jsou vodní přirovnání zastoupena v jazyce, kterým mluvíme: do čeho všeho se noříme, v čem všem se topíme, hledáme prameny a zdroje, jdeme proti proudu, nebo plyneme s proudem, dotkneme se dna, nebo se konečně nadechneme nad hladinou, unášejí nás vlny naší mysli, spíme, jak když nás do vody hodí, naše trpělivost přeteče, rosteme jak z vody, žízníme nejen po tekutinách, příležitost nám protekla mezi prsty, nevstoupili jsme dvakrát do téže řeky, protože čas plyne jako voda. Vyřešíme-li nějaký problém, vlastně jsme ho rozpustili: solution - řešení - roztok. Dokonce i odpouštění je skutek tekutý a neuchopitelný. Naše myšlení však, spoutáno betonovým korytem účelovosti, přestává plynout přirozeně. Má tendenci zastavit, znehybnět, spočítat, změřit, rozfázovat skutečnost, aby byla po-chopitelná a u-chopitelná, to jest abychom s ní mohli manipulovat. Naše myšlení (a tím i jednání) se tak dostává do rozporu se světem. Místo "demokratické" spolupráce a interakce zaujímáme postoj autoritativního vladaře. Vztah k vodě v krajině a v našich životech vůbec, to dokumentuje neobyčejně působivě a vizuálně. Závěrečným posláním filmu by mělo být zjištění (či ujištění), že je možný živý, partnerský vztah s vodou, vzájemné spolužití a spolupráce, namísto trvalé války. Strategie win-win a ne win-lose. K tomu je ovšem třeba nenahlížet vodu jako H2O, jako využitelnou "věc" existující k naší potřebě, ani jako přírodní sílu, kterou musíme porazit (pokořit!), spoutat a vnutit jí naše libovolná přání, ale jako bytost, ke které se můžeme vztahovat jako k partnerovi s kterým hledáme oboustranně prospěšné soužití, koexistenci v harmonické jednotě života na zemi. Nejde o realistický dokumentární film v obvyklém smyslu, ale o obrazovou nabídku proměny našeho vztahu k vodě, k celému prostředí a skutečnosti, která nás obklopuje - a tím i k sobě samým. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (5)
Voda cítí... Škrdlant se snažil a asi to myslel i poctivě, ale velkých kvalit dokument nedosahuje... ()
Já myslím, že v komentáři nemám už moc co dodat. :) Vše je detailně popsáno tady má ČSFD v informacích o pořadu. :) Filozofické zamyšlení nad vodou jako bytostí, se kterou je potřeba tak také zacházet a KOMUNIKOVAT!! Je pravda, že prostřední faktografická část je taková jiná, trošku působí méně filozificky a víc tak, že bychom se měli hněvat sami nad sebou, ale propojení těch částí je vysvětleno opět zde v popise. :) I v případě stavení koryt jde totiž o konstrukty myšlení, kterými se snažíme ovládat proudy třeba i našich myšlenek. :) ()
Dokument nepochybně vznikl v reakci na povodně 2002, ale nepojednává jen o nich. Je spíše takovým filosofickým zamyšlením nad významem vody v krajině a posedlostí člověka vodu spoutat. Jak je v dokumentu ukázáno, voda má svou historickou paměť, o čemž se i letos mnozí občané ČR znovu přesvědčili. Václav Cílek, který v pořadu krátce vystupuje, odhaduje, že nás v příštích 30 letech postihnou 3 menší a jedna velká povodeň. Obávám se, že letos (na jaře 2013) máme za sebou teprve první z těch menších. ()
Nenarovnávat vodní toky jako jedna ze strategií pro změnám klimatu a suchu. Myšlení "Pokud řeka není kanálem , není to řeka" ()
Za posledních sto let se délka vodních toků v Čechách a na Moravě zkrátila o třetinu... ()
Galéria (1)
Fotka © Česká televize
Reklama