Obsahy(1)
Helena Třeštíková společně s kameramanem Janem Špátou přinesla vhled do života nevidomých dětí. Dokumentární film je doprovázen citáty Jacquese Lusseryana, který jako dítě přišel o zrak, jež čte Rudolf Hrušínský. Helena Třeštíková pro svůj film použila hudbu slepého španělského skladatele Joaquima Rodriga. (Snorlax)
Recenzie (4)
Poetické zamyslenie sa nad perspektívami a zmyslom života slepého človeka, emočne silne založené na muzike slepého španielskeho skladateľa Joaquína Rodriga (1901 -1999), intelektuálne na citátoch z románu slepého francúzskeho spisovateľa Jacquesa Lusseyrana (1924 - 1971) Nájdené svetlo (vyšiel aj v českom preklade) a pocitovo na záberoch hrajúcich sa a tvoriacich slepých detí, nakrútených kameramanom Janom Špátom. ()
Poezie tmy, krás a naplněnosti světa, kde obrazy a představy jsou tvořeny beze zraku. ()
Jemný a citlivý dokument o životě nevidomých dětí. Nesnaží se je litovat, ale naopak - podtrhuje jejich vnímání světa způsobem jim vlastním. ()
dojemné, hřejivě lidské... jak to mají všichni u Třeštíkové rádi. Nic pro nikoho, kdo nemá rád lidsky hřejivý kýč. Ale ne, teď vážně - miniportrét slepých dětí a jejich vztahu k vizualitě mi v zárodku připomněl Jankovy podobně zaměřené dokumenty. Velmi efektivně (a efektně) dojímá hlavně něžným vztahem dvou ústředních postaviček ("...a tady je sluníčko..."), u níž je samo téma tak silné, že čert ví, jeslti označit to za kýč není svatokrádež. Stydím se, že jsem se cítil vydírán a dávám čtyři hvězdičky, protože na vztahu výtvarného umění (resp. obrazů obecně) a slepoty je něco vnitřně fascinujícího. JIž tady lze vysledovat sklon k figurkaření, které Třeštíková dovádí v poslední době tolik ad absurdum... ()