Achiles a korytnačka

Uvést se do Kitanovy tvorby zhlédnutím tohoto fimu nebylo asi úplně nejlepším prvním krokem. Už ono žánrové zasazení do kategorie komedie po pár minutách zavánělo… Někdo by označil některé scény jako černohumorné, ale já jsem se tedy příliš nesmála, humor to byl tak cynicky suchý, že mě spíše mrazilo. Nejvíce mi asi utkvěl Machisu a jeho studentská léta. Vrážení kola s dvěma přidělanými kbelíky plnými barvy do zdi bylo úžasné. Ovšem následný pokus s autem mě velmi překvapil, začínalo mi být jasné, že tohle je asi onen humor a la Kitano. Krásný paradox jsem nalezla ve scéně, kdy dcera vyhrožuje svým uměním zaníceným rodičům, potom co pomalují obchod těmito slovy: "Ještě jednou a jdu z domu!". Zoufalství vytvořit originální počin zavede pár k dalším tragikomickým situacím, jako je třeba ničení obrazu sbíječkou, najmutí boxera, malování dopravní nehody a vše graduje, když se manžel nechává skoro utopit ve vaně - v naději, že nedostatek kyslíku ho inspiruje k namalování originálního obrazu. Bláznění se dostane téměř na maximum, když Machisu pomaluje obličej své mrtvé dcery rtěnkou a poté ho obtiskne do látky. (Že by pokus o další Veroničinu roušku?:) Celý lehce prapodivný snímek vyvrcholí totálním šílenstvím, když opuštěný Machisu téměř uhoří v boudě (při malování, jak jinak). Ale ani vzezření mumie ho nedonutí, aby se odvrátil od umění… Konec šťastný, dají se zase dohromady, ale já jsem tolik nadšená nebyla… 4. * dávám za bicykl a příště zkusím spíše něco krapet stravitelnějšího. Ona želva (rozuměj smysl filmu) mi totiž utíkala většinu snímku. (21.03.2009)

Bravo! Spociatku je takmer nemozne spoznat reziserov rukopis, o to viac vsak prekvapi jeho neskorsie, postupne nasadzovanie. Zivotne osudy maliara zachytene vo filme, ktory je tiez sam malbou - resp. zobrazenim celeho procesu jej vzniku, comu je prisposobena zmena stylu rozpravania ako i predkladanych nalad. Z pokojnych vod bieleho platna postupnym prskanim farieb a tahom stetca prechadzame do kitanovskeho humoru, gejziru napadov, horkosladkych situacii a jeho hravych obrazovo-zvukovych skratiek, aby sa na konci kruh uzatvoril znova v pokojnom, takmer dojimavom style. Po dvojici sebareflexivnych snimok, okrem ineho pojednavajucich i o osamoteni a klamlivosti vnimania pridava Takeshi i tretiu, i ked tentokrat v zjavnej priamociarosti ovela komplexnejsiu. Navyse, takmer vsetky malby, ktore vo filme mate moznost vidiet, pochadzaju od samotneho Kitana. Zacal ich kreslit po svojej nehode na motorke. [Venezia, 2008] (28.08.2008)

Ľudí neznalých Kitanovej tvorby by mohol tento film veľmi jednoducho zmiasť. Zo začiatku sa tvári ako tragická dráma, no extrémnosť mnohých scén film posúva do celkom inej roviny. Pritom to nieje nič iné ako čierno-čierna komédia, z ktorej sa mi miestami až zatmelo pred očami :). Čo sa týka samotného maliarstva - film je dokonalým prevedením "statického maliarskeho umenia" do "pohyblivého filmového umenia". Príkladom za všetko buď skupinka vysokoškolákov, ktorá používa na tvorbu umenia skutočne inventívne postupy :). Niekoľko ponaučení z filmu pre ľudí, ktorý by sa chceli umením živiť - zostaňte sami sebou, nenechajte sa oklamať a keď stratíte inšpiráciu, nestrácajte nádej. S trochou vynaliezavosti predáte aj ho*no, stačí ho pekne zabaliť. (10/10) (25.04.2010)

Komedie ani náhodou, tragikomedie určitě.Jak žít, pokud jste posedlý uměním od malička, přijdete o rodiče, příbuzní o váš nestojí, skončíte na internátě, máte brigády, studujete, experimentujete a pořád jste neúspěšný? Oženit se, mít dceru...a dál? Být jeho paní, časem ho přizabiju, tohle soužití je humorné, ale i tragické. A tak film o posedlosti, co vám obrátí život naruby, hodnotím za čtyři hvězdy. (20.01.2013)

Aj keď mám s Kitanom pár osobných problémov. Teda, nieže by sme sa pohádali alebo tak. My sa len nerozprávame. ;-). Anyway, podivný autoportrét (teda, autoportrét a zároveň súčasť autoportrétu), v ktorom sú postupným plynutím vždy viac a viac zjavnejšie atribúty Kitanových režisérskych "úchyliek" a zároveň reflexia vývoja tvorenia a hľadania "seba" ako umelca, hľadanie vlastného štýlu (ktorý vlastne mal od počiatku) a proces jeho "prznenia" vzdelávaním a príliš horlivým načúvaním "múdrym radám". A tiež je to pekná frčka "radcom", ktorí radia bez rozmyslu. A vlastne to bolo dosť deprimujúce. Ale pekné. (30.11.2008)