Milk

Obrovské zklamání. Film, do kterého jsem vkládal nemalé naděje skončil jako nudná agitka. Příběh je samozřejmě silný a má co nabídnout, stejně tak scénář nedopadl nejhůř, ale bohužel jsem rozčarován z režie. Proč? Protože jsem se nudil, přál si konec, postavy mě absolutně neoslovily, homosexuálové byli zahráni snad moc přehnaně. Popravdě nechápu ty oscarové nominace - snad jen tu pro Penna. Celý ten film mi přišel hodně laciný, snažící se vyvolat porozumění, soucítění... Ale já jsem zůstal úplně chladným, a to mě zaráží. V tom filmu se vlastně vůbec nic neděje, ale lautr nic. Velká škoda. HUDBA: Danny Elfman - potvrdil, že skládat umí. Dětské hlásky snad mají navodit gay atmosféru? Aha. I tak za hudbu plus. (18.02.2009)

Životopisný film nikdy nezestárne, nikdy nenastane doba, aby byl neaktuální a nezískal si diváckou přízeň. Zvlášť když tu v korektním balení bojuje politik a pozdější mučedník Sean Penn za práva homosexuální menšiny. Veřejně se ke své orientaci přiznal, což v nepříliš nakloněných časech sedmdesátých byl relativně problém. Intenzivní kampaň ho nakonec stála život. Ať je právě oscarový Penn naprosto přesvědčivý i jako čtyřprocentní bijce za lepší příští, nelze snímku úplně propadnout. Zkušený režisér Gus Van Sant sice buduje dobovou atmosféru se suverenitou sobě vlastní, ale nenabízí nic moc navíc. Občas zabrnká na odvrácenou stranu jeho duše, jindy je to jen politicky schématické divadlo s tradičním arzenálem, které ničím nepřekvapí. Ani nevím proč, ale v jeden moment jsem si vzpomněl na Baader Meinhof Komplex. Jeho hrdinové taktéž bojovali za svoji pravdu a přesvědčení, jenže tady to chtělo propracovanější dramaturgii a kapku se nebát překročit schematickou uhlazenost. Naopak potěší originální výtvarné řešení, zajímavý námět či úchvatná Elfmanova hudba (do kolen mě osobně dostává skladba Postscript). Místy trestuhodně neobjevnému Harveyho příběhu jsem naslouchal rád, nicméně se budu držet hesla „jednou a dost“. (27.10.2009)

Absolutně dokonalé. Milka jsem si v době uvedení příliš neužil (oscarový humbuk). Teprve nyní s dvouletým odstupem a novým zhlédnutím mohu směle prohlásit, že se jedná o vynikající záležitost, které zmiňovaný oscarový humbuk spíše ublížil než pomohl. Režisér Gus Van Sant opět uchopil svoje životní téma a natočil netypický životopisný film, který převyšuje Raye, Walk the Line a vůbec všechny ty "oscarové hity", po kterých po roce neštěkne ani pes. Harveyho Milka tak zastihneme jako zralého muže uvědomujícího si své problémy a potřebu něco s tím udělat. Van Sant se plně podřizuje estetice 70. let, takže nejednou divák nabude dojmu, že nesleduje historický film natočený v současnosti, ale snímek, který vypadá, že byl natočen právě v těchto 70. letech. Tomu napomáhá též skutečnost, že film obsahuje také spoustu archivních materiálů z té doby, přičemž někdy je těžké odlišit, zda sledujeme archivní či nově natočený materiál. Oscarové ocenění za nejlepší původní scénář je sice stále polemické, nicméně je nutno poznamenat, že scénárista Dustin Lance Black dává prostor oběma stranám, tedy jak té prohomosexuální, tak i té konzervativně orientované, a snaží se o nečernobílost postav. Jinými slovy Dan White (Josh Brolin) se zde nejeví jako prvoplánový hajzl, za kterého je leckdy vydáván. Totéž platí i o Harveym Milkovi (Sean Penn), který zde také není za světce, ale za člověka, jenž má pochopitelně i svou slabou stránku. Herci se svých rolí zhostili naprosto fantasticky (včetně Diega Luny, který mi před dvěma lety přišel maximálně otravný). Sean Penn odvedl neskutečnou práci a Harveyho Milka ztělesnil bez teatrálního přehrávání a podařilo se mu vyvarovat nechtěné parodii sebe sama. Jeho oscarové ohodnocení je proto z dnešního pohledu zcela zasloužené. Milk je tak neprávem nedoceněný snímek, který oceníte, pokud jej uvidíte s dostatečným odstupem a bez umělého humbuku. Je třeba se však naladit přesně na tu vlnu, kterou Gus Van Sant po vás požaduje, a za druhé, nesmíte očekávat to, čím Milk není, tedy politickou objednávkou pro homosexuální menšinu. Což je ovšem pro mnohé diváky velmi problematické a z těchto důvodů pak rozumím záporným hodnocením. (20.05.2011)

Seana Penna jsem měl vždy rád, odjakživa patřil mezi mé oblíbené herce. Obrovský talent se v jeho novém filmu jen potvrdil, a ostatní herci v čele s výborným Jamesem Franco mu zdatně sekundovali. Jinak jsem se v průběhu celého filmu neubránil úsměvnému pocitu jaké to asi je, hrát homosexuála, a natáčet takové líbací scény. Sice mne po Zkrocené hoře už nic nepřekvapí, ale rád bych později shlédnul nějaký dokument o natáčení, až vyjde Milk na DVD. Jinak byl pro mne tento divácký zážitek příjemnou sondou do života těchto lidí; hrůzné demonstrace a projevy některých lidí, kteří byli tenkrát v (nejen) Americe proti gayům, mi opravdu připadaly jako po vymytí mozku - takový hon na čarodějnice 20. století; hrůza. Je to spíše film o tom, že by se měl člověk pořádně zamyslet nad tím, než něco vypustí z ůst, nebo udělá. (26.05.2009)

„Ako sa učí homosexualita? Ako francúzština?“ Mám s týmto kalkulom dva problémy: na homosexualite nevidím na rozdiel od režiséra nič zvláštne (tým pádom mi pripadá čudné nakrúcať o nej filmy) a nemám rád pseudo rebelov, ktorí si postavili kariéru na drogách, alkohole a nafetovanom mlátení novinárov a teraz sa tvária ako svätí za dedinou. Narážam na nesympatického Penna, ktorý si kariéru (okrem hŕstky dobrých výkonov - 21 GRAMOV, TAJOMNÁ RIEKA) založil na vulgarizmoch. Teraz, po štyridsiatke, sa hrá na polepšeného ľudomila, ktorý chápe menšinám a bojuje za ne (ÚTEK DO DIVOČINY... ale ten ma bavil). Ani sto Oscarov môj názor nezmení – stále to bude ošúpaný kretén. Ale páčil by sa mi MILK viac, ak by ho nehral Penn? Asi nie. Je to dlhé a nudné. Moju pozornosť si udržal len vďaka perfekcionistickej atmosfére (dobové kostýmy, autá, účesy) a niektorým hercom (Emile Hirsch, Diego Luna, Josh Brolin, James Franco). Radšej si dajte R E N T. (21.03.2011)